Get Adobe Flash player
Přístupy
mod_vvisit_counterDnes21
mod_vvisit_counterVše276664
Facebook
Login



Fotoexpedice KEŇA – TANZÁNIE 2011

 

FOTOEXPEDICE KEŇA - TANZÁNIE 2011

FAKTA:

Keňa:

hl. město: Nairobi

rozloha 582.650 km2 (Česko má 78 867 km2), tj. 7,4x větší, než Česko

 

Tanzánie:

hl. město: Dar es Salaam

rozloha: 945.000 km2 – větší než Česko je skoro 12x

 

Národní parky (navštívené):

Amboseli / Keňa

Tento národní park má 392 km2 (Praha má rozlohu 496 km2) a kvůli své snadné dostupnosti z Nairobi patří mezi nejznámější a nejnavštěvovanější parky.

 

Tarangire / Tanzánie

Národní park Tarangire najdeme v severní části Tanzanie a svojí rozlohou 2600km² se řadí k nejmenším tanzanským parkům.

 

Ngorongoro / Tanzánie

Ngorongoro Crater je vyhaslou sopkou a má rozlohu 320km². Leží v jihovýchodní části chráněné oblasti Ngorongoro Conservation Area.

 

Manyara / Tanzánie

Národní park Lake Manyara leží v severovýchodní Tanzánii a leží pod útesy Manyara Escarpment, na okraji příkopové propadliny. Má rozlohu 330 km2.

=

Čas: oproti České republice plus 1 hodina

=

Karibu Tanzania! Karibu Keňa! Vítejte v Tanzánii! Vítejte v Keni!

=

I.kapitola

V kalendáři se objevuje 7. srpen 2011 a beru po týdnu do ruky počítač, abych napsal pár řádků o první části akce safari - fotoexpedice Keňa – Tanzánie 2011, během které má malá skupinka čtyř fotografů navštívit čtyři národní parky. Máme za sebou keňské Amboseli a tanzanijské Tarangire. Dnes jsme se přesunuli do národního parku Ngorongoro v Tanzánii a při psaní těchto řádek mám pod sebou celý národní park, který je vlastně kráterem sopky o průměru mezi 16 – 20 kilometry. Ubytováni jsme v lodgi (on je to spíše hotel) s názvem Ngorongoro wiew - wildlife lodge a skutečně toto zařízení dělá svému názvu čest. Postavili ho na horní hraně kráteru (určitě se pohybujeme okolo 2300m n. m.), takže pod okny máme pořádný sešup až na dno kráteru. Přece jen kopec, který má převýšení více než půl kilometru, stojí za zmínku. Výhled je prostě úžasný. Vůbec jsme na něj nebyli připraveni a když jsme přišli na pokoj a jen sklo nás dělilo od tak hluboké díry, spadla nám všem čelist úžasem. Nebudu ale přeskakovat a začnu hezky od začátku.

Čas od času mě ovládnou toulavé boty a mám chuť se někam podívat s partou lidí, kteří mají stejného koníčka jako já, tedy fotografování. Ještě v zimě jsem nevěděl kam a s kým. Změna nastala na jaře v Národním muzeu, kde jsem byl na vernisáži fotografií pánů fotografů Vaška Šilhy a Rosti Stacha. Zde jsem se dozvěděl, že na léto 2011 cestovka manželů Šilhových African Way vypsala právě tuto akci. Přesvědčovat mě nikdo dlouho nemusel. Proti nebylo nic, pro bylo moc věcí. Akce byla jen pro 4 lidi, z nichž jeden byl osobně Vašek Šilha, pestrý a nabitý program, v rovníkové Africe jsem ještě nebyl a znal jsem ji jen z televize a médií a hlavně se jednalo o fotoexpedici.

A tak se stalo, že 30. července 2011 jsem byl na letišti v Praze, a ve třech (Bedřich s ženou Yvonou a já) jsme nabrali směr Istanbul a odtud do Nairobi, kde jsme přistáli někdy po půlnoci následujícího dne. Do Keni potřebujeme víza, takže jsme museli vyplnit nezbytné formuláře, stoupnout si do fronty a smiřovat se a rychlostí ospalého úředníka Keňské cizinecké policie. Po hodině a půl jsme každý zaplatili 50 dolarů za vízum, sami si nás vyfotili a s razítkem v pase jsme se konečně setkali s Vaškem Šilhou, který tam na nás čekal. Protože se noc lámala do ranních hodin a ráno nás čekal přesun do parku Amboseli, spát jsme nešli. Uhnízdili jsme se na kraji Nairobi v hotelu, zde si jako první dali snídani a vyrazili jsme po svítání z Nairobi směr Amboseli. Je pravda, že jsme byli nevyspalí, takže během cesty jsme si párkrát klimbnuli a že z tohoto přesunu si pamatuji, že mě na okraji Nairobi udivilo velké množství lidí, kteří po ránu někam šli, a měl jsem pocit, že nevědí kam, a že když někam došli, tak si tam sedli a čekali na něco, nevím na co. Spánek nás přešel, když jsme sjeli z asfaltových silnic na prašné cesty. Po několika hodinách jsme se dodrncali k bráně národního parku Amboseli a zanedlouho jsme byli v našem prvním ubytovacím zařízení. Musím přiznat, že jsem čekal ubytování, které bude odrážet to, co nám doma říkají sdělovací prostředky o chudé a hladovějící Africe. Čekal jsem tedy skromnost, žádný luxus, jídlo stylem hlavně, že je něco do žaludku. Na vodu jsem byl připraven tabletami na její úpravu. A hle – ono se nic takového nekonalo ani v Amboseli, ani v Tarangire a nekoná se vůbec. Jsme ubytováni v luxusních a do přírody citlivě zasazených lodgích s bazénem, všude se setkáváme s milým a usměvavým personálem, který nám dělá, co nám na očích vidí, který si váží hosta a vynikající kuchyní. A když píšu vynikající, tak to platí stále od prvního dne. O jídle by se dal napsat samostatný článek, takže nebudu unavovat a čistě jen zkonstatuji, že zažíváme jídelní orgie. Představa, že do „hladovějící Afriky“ pojede oplácaný Evropan, či obézní Američan zhubnout, zde vezme sakra rychle za své. Jídlo je dobré, chutné, ve velikém výběru, hodně ovoce a zeleniny (žádné kompoty) a je ho dost. Je ho hodně moc! Takže mám za sebou první překvapení, podotýkám, že velmi pozitivní a to nepíšu jen proto, že s Vaškem Šilhou spolu sdílíme během celého safari jeden pokoj. Hnidopiši nechť v tom nehledají nic zavádějícího. Opravdu jeden pokoj, nikoli lože a mezi postelemi máme vždy uličku. Teď mě napadá, že za ten týden na cestách jsem už vystřídal čtyři postele a vždycky se jednalo o postel pro mé skoro dva metry dostatečně dlouhou, dostatečně širokou a nevrzající. I zde musím chválit a vzpomenout si na mnohdy krátké postele v českých penzionech s čelem a měkkou matrací.

Amboseli je hlavně o slonech. Je jich tady hodně, není možné se s nimi nesetkat. Co do četnosti setkání jim statečně sekundují zebry a pakoně. V parku jsme se setkali ještě s mnoha druhy ptáků, kde zmíním nádherné jeřáby s korunkou na hlavě. Park jsme projezdili cik cak, zahřáli jsme spouště našich aparátů a pomazlili se s našimi objektivy a pořídili první snímky. Ze snímků slona při západu slunce a zebry s nohama nahoře a válející se v prachu a to vše opět při západu slunce, mám radost. Lodge v Amboseli se nám všem moc líbí, vždyť kdo by nechtěl vstávat, či koupat se v bazénu a při tom se koukat na Kilimanžáro? Víme, že Amboseli byl začátek a že nás čeká přesun do Tanzánie do města Arusha, kde jen přespíme a pak pojedeme dál do národního parku Tarangire.

Přejeli jsme celé Amboseli a po cestách necestách, kdy za naším autem byla trvalá prachová clona, jsme se po několika hodinách dostali na hranice Keni s Tanzánií. Keňský úředník nám dal štempl do pasu a šli jsme si pro tanzanské vízum. Cena stejná 50 USD nebo 50 EUR. Organizace lepší, šlo jim to od ruky, vyfotili si nejen obličej, ale měli zájem i o otisky prstů na rukou. Nemáme co skrývat a čeho se bát, úředník dostal, co chtěl, a my jsme se ocitli v Tanzánii. Od hranic až do Arushy je parádní asfaltka, kterou sem tam nečekaně přeruší opravdu poctivý retardér, či přísně vyhlížející policejní hlídka (nedovedu si představit zkoušet na ně typické české diskutování s policajtem), či vyděrači, kteří na silnici naskládají klády, klacky, větve s trním a odstraní je jen, když dostanou peníze. Kdo nezaplatí, jede po prašné cestě vedle asfaltky. Proč proti nim policie nezasahuje, to zůstalo záhadou.

V Arushi jsme na jednu noc v hotelu, ze kterého dýchají staré časy. Z fotek lze vyčíst, že poznal dobu před 100 lety. Odpoledne jsme si udělali procházku do města. Arusha má asi 1,3 mil. obyvatel a opravdu žije. Hlad a bídu jsem neviděl, i když ve slamech zřejmě existuje. Lidi mají svůj styl, své zvyky, které pro nás Evropany jsou nepochopitelné, ale jim vyhovují, tak proč je chtít lámat přes koleno? V obchodech je normální zboží, které je u nás. Elektroniku zde nabízejí přece jen starší, tady ještě frčí ty velké hifi věže. My už přece jen pokujeme po menších zařízeních. Na střechách vidím paraboly satelitů, lidé mají přirostlý mobil k uchu stejně jako u nás, operátoři se předhánějí v reklamách, na trhu se vším možným je pořádný chaos. A když už jsem u reklam, nemůžu se nezmínit o všudypřítomné americké Coca Cole a Pepsi. Nesetkal jsem se tady s Mc Donaldem, ani Lidlem, ani Kauflandem, či Tescem. Ti sem ještě nedorazili. Na ulicích jezdí hodně aut, mám dojem, že nejčastěji vidím nejrůznější modely od Toyoty. Platí zde, že čím festovnější auto máš, tím se dál dostaneš. Takže asi nejoblíbenější jsou nejrůznější pickupy. Na ulici panuje totální chaos, platí zde právo silnějšího, každá mezírka na silnici je vyplněna auty, motorkami, či bicykly.

Po příjemné noci a vydatné snídani na nás před hotelem čeká náš tanzanijský řidič Charles s opravdu terénní Toyotou Land Cruiser s úpravou safari (má otevírací střechu). Charles je příjemný 55 letý chlapík, který na safari určitě nejede s turisty prvně. Jeho kvality oceníme během dní, kdy brázdíme autem národní parky a hledáme zvěř vhodnou pro naše fotografické choutky.

Do národního parku Tarangire nás Charles dovezl bezpečně, ubytovali jsme se v lodgi nad překrásným údolím, kterým protéká jako had řeka Tarangire. Ta má název od svého tvaru hada, takže po našem by to bylo asi „hadí řeka“. Tarangire projíždíme křížem krážem každý den a fotíme a fotíme a fotíme. Neděláme nic jiného. Ale vlastně ano, trápíme se s mouchami tse-tse. V některých částech parku je jich až moc a obtěžují nás a touží po naší krvi. Naštěstí jim nechutnám, ale ostatní jich mají plné zuby. Cesty v Tarangire jsou extrémně prašné (stejně jako v celé Tanzánii). Prach je všude a je ho opravdu hodně. Místní jsou na něj zvyklí a na kůži mají z toho prachu jakýsi ochranný film, stejně jako sloni. Na ten prach si nějak nemůžu zvyknout. Píšu, že už nic jiného neděláme. Není to tak pravda. Příjemně si povídáme, nemáme žádné problémy v komunikaci a jsme spokojeni. Ke spokojenosti patří i jídlo, takže o konzumaci dobrého jídla už raději psát nebudu. Vašek nám třem foto amatérům vysvětluje, jak vyzrát co nejlépe na všechny ty čudlíky na našich zrcadlovkách, aby se na naše snímky dalo koukat a aby ty letošní byly zase o kousek lepší, než ty z předchozích akcí. Nad údolím Tarangire spíme tři noci, na další dvě se přesouváme do lodge před branou parku, která je opět velmi pěkně řešená. Nachází se na planině na kraji palmového háje a nějakých sto metrů od lodge se trvale pohybuje větší stádo žiraf. Obsluhují nás servírky a pokojské vybrané majitelem podle těch nejpřísnějších kritérií. Noční bezpečnost zajišťují masajští bojovníci ozbrojení luky se šípy a kopími. Říkám si, zda nás čeká ještě hezčí scenérie, bude to ještě někde hezčí? Zásluhou zkušeností našeho řidiče se během pěti dnů setkáváme 3x s leopardem. Pokaždé se jedná o jiného leoparda a víme, že takové setkání je skutečná vzácnost. Fotek z Tarangire mám moc, čeká mě jejich probírka, úprava a pak půjdou na web. Snad se budou líbit i ostatním. Leopardy už jsem zmínil, takže přidávám lvy a lvíčata, šakaly, hyeny, slony, buvoly, zebry, pakoně, prasata bradavičnatá, impaly, gazely, vodušky, opice, supy, orly, marabu a další nejrůznější druhy malých, či velkých ptáků.

Včera jsme se s Tarangire rozloučili, abychom dnes po asi dvou hodinách dorazili do národního parku Ngorongoro. První dojmy z parku, který mám teď jako na dlani, jsem napsal už nahoře. Další dojmy přidám až se zítra a pozítří spustíme do kráteru za zvířaty. Protože program je skutečně nabitý, může se stát, že v těch dalších dojmech budou i zážitky z posledního národního parku, které navštívíme, a to jezero Manyara.

A to je zatím vše o úspěšné první půli našeho putování po Keni a Tanzánii.

=

II. kapitola

Druhá půle safari expedice je ve znamení kráteru Ngorongoro a jezera Manyara. Z hrany kráteru jsme ráno sjeli na jeho dno. Bylo opravdu zima, takže jsme si na sebe navlékli to nejteplejší. Okolo 12.00 hodiny se počasí umoudřilo a bylo jasné, že den vyjde. Nicméně teploučko z Tarangire to nebylo. Teplé oblečení jsme si nechali po celý den. Zvířat je zde moc a moc. Během prvního dne jsme narazili dvakrát na lvy a lvice, třikrát na geparda, dvakrát na nosorožce a pak už vícekrát na hrochy, zebry, slony, pakoně, buvoly, prasata, hyeny, jeřábi, gazely, antilopy, paviány, orly, marabu, hadilovy, dropy, luňáky, ibisy a další. Bonbónkem prvního dne se stal kořist lovící serval, který přímo před námi úspěšně ulovil svůj oběd sestávající z hlodavce velikosti krysy. Krásná šelma a vypadá dobře i na fotkách. Druhý den jednoznačně bodoval orel s kořistí a jeho letovka a hlavně karakal. Nádherná šelma s krásnýma očima, kterou náš místní řidič za svůj život viděl dvakrát v životě a někomu se to nepodaří nikdy. Není nad to přijet do Afriky i se Štěstenou a setkat se s karakalem hned během první návštěvy Tanzánie.

Jezero Manyara jsme prvně spatřili z naší lodge postavené přímo na skále vypínající se nad jezerem, takže celý národní park jsme měli pod sebou jako na dlani. Úchvatná podívaná! Říkáme si: „Konečně zase teplo.“ V Ngorongpro jsme se moc nezapotili, v noci byla teplota pod 10 stupni, přes den maximálně 20 stupňů ve stínu. Vnitřní teploměr v lodgi ve výšce 2280m n.m. ukazoval stálých 14 stupňů. Národní park Lake Manyara je nejmenším z parků, které jsme navštívili. Zvířata se tu neprohánějí po nekonečně dlouhých travnatých pláních, jako tomu bylo v Amboseli nebo v Ngorongoro. Jsou ve stromoví a mezi keři. Porost je zde hustší, než tomu bylo v Tarangire. Strávili jsme zde jeden a půl dne. Ve dvě odpoledne dne 11. srpna 2011 vysypáváme rýži z našich bean bagů a ukončujeme safari. Začíná přesun domů. Jedeme do našeho již známého hotelu ve městě Arusha a dostáváme pokoj s dvěma manželskými postelemi (opět je mezi nimi ulička). Večer se připojujeme na zdejší extrémně pomalý internet, abychom zjistili, že nestáhneme nic a že si počkáme na české vlny. Dvanáctý srpen je ve znamení šesti hodinové cesty do Nairobi, odkud nám letělo letadlo do Prahy v půl třetí ráno. Letěli jsme opět přes Istabnul, abychom v Praze dosedli 13. srpna 2011 v 17:25 hodin. Přesun z Arushy v Tanzánii do Nairobi v Keni, odtud do Istanbulu a do Prahy trval 34,5 hodiny. S našimi blízkými se symbolicky vítáme „džambo“ a Keňu a Tanzánii necháváme žít ve našich vzpomínkách. Nelitujeme jediné minuty, kterou jsme téhle akci věnovali.

=

III. kapitola

Rady, poučení, zkušenosti a postřehy:

Lidé jsou v Keni a Tanzánii velmi příjemní. Místní umí anglicky, na turistu se usmívají, pozdraví ho třeba i několikrát denně a opravdu se zájmem se zeptají, jaký byl den, jak se mám, jestli mi chutnalo atd. Pro nás návštěvníky je to velmi příjemné, jejich „džamboo“ (ahoj) rádi opětujeme, či „karibu“ (vítejte) a o to víc nás mrzí, když soused z vedlejšího pokoje, či osoba vstoupivší do restaurace nebo výtahu neumí pozdravit. V tom nezdravení a vedou zejména Američané a Francouzi. Zkusme se vžít do komunikace s číšníkem, který s hostem „hodí řeč“ a zeptá se: „Jak se Vám líbilo safari? Pokolikáté jste v zemi? Líbí se vám tady?“ Atd atd. Už se snad někdy někdo v české restauraci setkal s číšníkem, který se hosta zeptal, jak se mu líbila prohlídka hradu, zoo, či jak si zajezdil na kole? Já tedy ne. Naše restaurace na komunikaci s hostem nehrají.

Při procházce městem doporučuji opatrnost. Nevyplatí se viditelně nosit žádné drahé věci, např. foťáky. Ve městě bych o něj mohl rychle přijít, nehledě na to, že je problém s focením lidí na ulici. Varuji před mladíky, kteří se na turistu nalepí a jsou s ním schopni procházet město třeba hodinu jako stín. Velmi těžko se ho po páru minutách člověk zbavuje. Cíl je jediný. Chce za „průvodcovství“ peníze. Proto radím, aby se každý takového snaživce hned v zárodku zbavil.

Během expedice jsem si nemohl nevšimnout velikého rozdílu mezi vesnicí a městem. Vesnice jsou na první pohled chudé, dá se říci, že na hranici bídy. Lidé však nehladovějí, vždy jsou perfektně upravení a nejednou jsem viděl, že z chatrče vyšel majitel v obleku s kravatou, či dívka oblečená vkusně a moderně a vždy (!) perfektně upravené vlasy. Řekl bych, že na vlasy si ženy v Keni a Tanzánii potrpí. Mnohé chýše (jinak se příbytku nedá říci) mají před sebou parabolu satelitu otočenou k nebi. Paradox! Nairobi je moderní město, kde panuje každodenní shon a dopravní chaos. Na silnici vítězí právo silnějšího, bouračky jsme však neviděli. Každý se snaží někam vecpat, druhý ho ochotně pustí. Na silnicích takřka nejsou dopravní značky, takže česká lobby výrobců dopravních značek by mohla z Česka klidně přesídlit do Afriky. V Nairobi jsme z dáli viděli i obrovský slam s názvem Kibera. Na 10 km2 žije 1,000.000 lidí. Bez vody a bez kanalizace. Vašek Šilha vyprávěl, že tam měl možnost před 4 roky zavítat (samozřejmě s ochrankou) a konstatoval, že byl v pekle na zemi. Nedovedu si vůbec představit to množství výkalů, smradu, bídy a nemocí, z nichž AIDS vládne nad více než většinou obyvatel. A jak se tam člověk dostane? Nejčastěji prý tak, že rodině na vesnici, kde mají tvrdou práci a nějaké ty kozy, se dostanou do ruky obrázky Nairobi, či vidí nějakou telenovelu u někoho v televizi. Vše prodají, jedou do Nairobi s vidinou blahobytu, jsou naivní, vyděrači je připraví pod sliby práce o peníze a oni najednou nemají nic. Vůbec nic. Jen holý život. Uchýlí se do Kibery, kde obsadí nějakou chatrč po zemřelém, muž následně rodinu opustí, žena s dětmi zde zůstává a dá se říci, že nemá šanci se z Kibery dostat. Hrůzná myšlenka, hrůzný pohled na Kiberu a zbytek Nairobi.

Při většině safari jsem si vystačil s trikem z funkčního materiálu, ¾ kraťasy, kloboukem s plachetkou (Australanem) proti sluníčku, a sandály. V Ngorongoro je poměrně chladno a větrno. Přece jen se přes den pohybujeme v nadmořské výšce Sněžky a přes noc jsme na hraně kráteru, kde teplota vzduchu po západu sluníčka je v létě okolo 10 stupňů, v noci ještě míň. K tomu je potřeba přizpůsobit i oblečení a boty.

Fototechnika je jasná. Nejvíc jsem používal oblíbený objektiv Nikkor 200-400/4. Několikrát jsem s povděkem použil telekonvertor Nikon TC-20E III 2x a tak prodloužil jeho ohniskovou vzdálenost až na 800 mm. Dlouhé sklo se na safari zkrátka hodí. Na svém full frame nemám žádný crop faktor, takže na 800 jsem nejdelší. Další objektivy, které jsem opravdu používal, i když méně, jsou Nikkor 70-200/2,8 a Nikkor 24-70/2,8. Více skel jsem nepotřeboval. Technika trpí prachem. Je všude a je ho opravdu moc. Dvě těla jsou výhodou, není třeba vyměňovat objektivy, do těla se tedy nepráší. Nezbytným pro safari byl bean bag, protože dlouhé sklo v ruce nejde udržet a objektiv potřebuje oporu. Jako bean bag jsem používal neoprénové pouzdro na notebook, do kterého se přesně vešly dva dvoukilové pytlíky s rýží.

Peníze je dobré mít místní i „tvrdé“. Na kreditní karty není dobré se spoléhat. Když už se zde přepočítává, tak vše na USD. Vhodné je mít u sebe dolary v malých hodnotách. Při safari jsme jezdili autem, které je pro safari určené. Řidiči a tedy i průvodci je vhodné dát na důkaz své spokojenosti finanční odměnu ve výši 5 – 10 USD za 1 den za osobu. Přece jen právě on je tou osobou, která si připisuje podíl na tom, že jsme viděli všechna zvířata, která tu žijí, a náš Charlie byl natolik úslužný, že by nám snad sehnal i polárního medvěda, abychom si ho mohli vyfotit. Doporučuji vzít s sebou dost jednodolarovek. Hodí se.

Jídlo bylo vynikající. Kuchaři ve všech lodgích předváděli to nejlepší ze svého umění. Protože jsme jeli do národních parků fotit a ne jíst, brali jsme si s sebou velmi často snídani a oběd do krabice. To už takový kulinářský zážitek nebyl, bylo to stále na jedno brdo, ale najedli jsme se. O to víc jsme se těšili na večeře. Při nich jsme rozdávali gurmánům známé „mišelínky“ a jen jsme se strachovali, aby se nějaká ta Michelinka neobjevila na našem břiše.

Pokud bych měl říci, co mě zde štvalo, pak na první místo dávám prach a na druhé mouchy tse-tse. S prachem se zde člověk snaží smířit každý den, mouchy tse-tse byly sem tam jen v Tarangire a je dobré s tím počítat a ochránit se.

Očkování proti žluté zimnici musí být v Tanzánii povinné. Na hranicích vyžadují předložení mezinárodního očkovacího průkazu. Kdo nemůže prokázat, že je oočkován, hned na hranicích v komůrce mu dají injekci do těla. Zda používají jednorázové jehly, to opravdu nevím. Ale proč to pokoušet, že? Další očkování jsou proti žloutence a tyfu. Antimalarika jsou pro cestovatele k rovníku samozřejmostí.

Vašek Šilha a jeho African Way mají na svědomí moji velikou spokojenost. Když by se mi někdo zeptal, zda doporučím jet s ním na stejnou, či jinou podobnou akci, pak jednoznačně řeknu: „Ano. Chceš-li jet na fotoexpedici a dovedeš-li si představit, co to obnáší (např. že se nespí do devíti, obědy jsou stále ze stejné z krabice, čekání na letadlo v tranzitu letiště….), jeď s ním, budeš spokojen. Chceš-li zkusit svoji pevnou vůli k tvému závazku zhubnout, jeď také. Tvoje vůle projde velikou zkouškou.“