Get Adobe Flash player
Přístupy
mod_vvisit_counterDnes79
mod_vvisit_counterVše157354
Facebook
Login



KRVAVÁ JATKA V MASAI MARA

KRVAVÁ JATKA V MASAI MARA.


Byl sobotní den 11. srpen 2012 a spolu s naším řidičem jsme se my tři fotografové amatéři přibližovali po několika kilometrovém kodrcání po rezervaci v Masai Mara po cestách, které ani cestami nejsou, k řece, která zdejší oblasti dala název – k řece Mara. Během přejíždění travnatých savan jsme míjeli sta tisícová stáda pakoňů a zeber, kteří každoročně migrují mezi Serengeti v Tanzánii a Masai Mara v Keni. Pakoně a zebry, které se narodili v Masai Mara, tyto toulavé boty nemají a zůstávají na místě. Potřebu migrovat mají jen ti tanzanijští rodilci.


U řeky Mara již stálo na vyvýšeném břehu několik aut, v jejichž otevřených střechách turisté koukali, zda náhodou neproběhne tradiční přechod zvířat přes řeku. Měli jsme parádní výhled. Na obou březích stála stáda zeber a štěkaly na sebe jako psi. Ano, jejich zvukový projev připomíná štěkot psa. Jedna skupina lákala tu druhou k sobě. Toto přemlouvání přes řeku slibovalo, že by se mohlo zadařit, a že jedna skupina podlehne a řeku přeplave na druhou stranu. Už už k vodě přiběhla jedna zebra, napila se a hned zpět. Přiběhla druhá, třetí… desátá, už jich bylo u řeky dost, ale stále nic. Jestli zebry přechod vyprovokují, bude podívaná. Stačí, aby se do vody pustila jedna, a strhne ostatní. Stále nic.  Štěkají přes řeku na sebe, ale odvahu nesebrala žádná. V tom k vodě přišel jeden zebří samec, napil se a směle sám přeplaval řeku. Tím strhnul ostatní. Už plave druhá, třetí, čtvrtá….. Plavou i hříbata.  Z naší vyhlídky jsme si všimli, jak se od břehu odlepil krokodýl a pomalu se nechal unášet proudem vody k plovoucím zebrám. Bylo jasné, že se schyluje k velkému dramatu. Už se blíží, všichni čekají útok, Japonkám z toho napětí padají roušky, které mají nasazeny kvůli keňskému prachu. Co to? On proplaval mezi zebrami jako kus dřeva, jako by tam zebry vůbec nebyly. Drama se nekoná. Závěrky fotoaparátů cvakají, ale nezachytily nic dramatického. Po nějakých deseti, možná dvaceti metrech se však onen kus dřeva otáčí proti toku a blíží se k hříběti. Těsně před ním otevře své čelisti a hříbě jejich drtivou sílu poznává na svém krku. Krokodýl jde s hříbětem okamžitě pod hladinu a je jasné, že se malé zebře za svojí mámou na druhou stranu řeky nedostane. Krokodýl má svoji kořist pevně pod vodou, fotíme, čekáme, co bude dál a neděje se vůbec nic. Zebry okamžitě přestaly s přechodem řeky, oběť nevidíme. Teprve po nějakých pěti minutách jsem si všiml, že krokodýl si svůj oběd odtáhl na pravý břeh asi třicet metrů od místa tragédie. Z vody koukaly všem známé černo bílé pruhy a byly svědectvím právě proběhnuvšího dramatu. Tep všech fotografů se zvýšil, mnozí už začali kontrolovat na svých displejích, jestli závěr vyšel. Vše proběhlo úžasně rychle a nečekaně. Sám nevím, zda jsem akci zachytil. Samozřejmě, že nasnímanou sekvenci kontroluji také a zjišťuji, že krokodýlovi stačilo na vlastní uchopení hříběte a jeho utopení jen jeden obrázek. Mám ho! Bylo to ale daleko. Nepomohl ani dlouhý objektiv, ale můžu říci, že se mi podařilo zachytit právě tem moment, kdy krokodýl uchopil hříbě za krk, kdy hříbě už muselo cítit ukrutnou bolest krokodýlích zubů pronikajících jeho kůží směrem ke krčním obratlům. Zachytil jsem smrt na Masai Mara.


Ještě se zvýšeným tepem se kouknu zpět na řeku, kdy spatřím, že dva krokodýli se pustili do své zebří kořisti. Spoušť cvaká o sto šest, krokodýli se snaží rotací okolo své osy zebru naporcovat a utrhnout z ní kus masa. Druhý krokodýl se snaží mu kořist sebrat. Fotím boj krokodýlů o oběd. Z řeky se střídavě vynořují krokodýlí hřbety a jejich světlá břicha, čas od času je vidět tu kůže zebry, tu jedno, či druhé kopyto. Krokodýl vyrval z břicha zebry střeva na jeden skus. Vynořil se s nimi nad hladinu, otevřel svůj chřtán a sousto mu spadlo rovnou do krku. Neskutečná díra. Připadal jsem si jako v Jurském parku. Druhý krokodýl to samé opakuje s masem, na kterém je ještě kůže. K těmto dvěma šestimetrovým obludám přeživším i dinosaury se přidávají i menší kusy a zebra je sežrána během několika málo minut. Kontroluji displej na foťáku a s úžasem zírám na to, co jsem zachytil. Ne, nebudu to popisovat, každý si udělá o marských jatkách úsudek sám, když shlédne pořízené fotky.


Příroda je krutá, přežijí ti nejsilnější. Jim budiž ke cti, že nezabíjejí pro zábavu, a že když zabijí, nepřijde nic nazmar. Zabili, aby se nasytili, aby přežili. Tuto větu bychom na první pohled mohli odmítnout vůči hrochovi, který utopil mladého pakoně, když plaval přes řeku spolu se svým stádem o nějakých dvacet minut později. Přes objektiv jsem viděl, jak se k pakoňům přibližují hroši. Vím, že to jsou býložravci, takže maso z pakoně jim nic neříká. Chci udělat jen fotku řeku přeplavávajících pakoňů s pozadí s hrochy. V tom jeden z hrochů zívne, spoušť jede naplno. Najednou vidím, že pakůň zmizel. Hroch otevřel svoji tlamu a pakoně, který mu narušil jeho teritorium, jednoduše utopil. Tělo nebohého zvířete odnesla voda, aby ho o několik set metrů dál sežrali krokodýli zcela bez práce. Teď už nikoli ve funkci hladového zabijáka, ale v pozici čističe řeky od mrtvoly.


Dramatické odpoledne v řece Mara končí, zebry a pakoně opouštějí břehy a míří za svými vůdci spásat žlutozelenou trávu. V autě diskutujeme o tom, co jsme viděli a nechápeme, proč pakoně a zebry chodí přes řeku sem tam, několikrát denně. Dosud jsme si všichni mysleli, že každý kus zvířete plave při migraci jednou tam a teprve po několika měsících nazpět. Mýlili jsme se. Zebry a pakoně zcela lehkomyslně narušují výsostné území krokodýlů a hrochů a platí za svoji lehkomyslnost daň nejvyšší.