Get Adobe Flash player
Přístupy
mod_vvisit_counterDnes28
mod_vvisit_counterVše141118
Facebook
Login



FOTOEXPEDICE KEŇA 2012 - NAKURU, BARINGO, MASAI MARA

 

Fotoexpedice Nakuru, Baringo a Masai Mara – Keňa 2012

Nedá mi, abych nezavzpomínal, že přesně před rokem jsem byl nedaleko odsud. Z pohledu Středoevropana, který musí pro návštěvu Keni obětovat hodně času po letištích a letadlech, je to skutečně nedaleko, protože před rokem jsem byl v sousední Tanzaniii, tedy od místa, ze kterého píšu tento článek asi 10 - 14 hodin jízdy autem. Loňská expedice dopadla na jedničku s hvězdičkou, takže jsem si řekl, že když už jsem projel kousek Afriky od Nairobi na jih, že bych mohl vidět i keňský sever a západ.


Z minulé expedice a článku o ní, je Vašek Šilha už znám, takže ho nebudu představovat. Ano, i letošní fotocestování organizuje on a i letos jsem s ním na pokoji. Loni jsme si na sebe zvykli a letos společný pokoj byl jaksi příjemnou samozřejmostí.


Protože jsem z loňska věděl, do čeho jdu, některé zbytečné věci jsem si nebral, některé jsem si zase naopak rád přibalil. Dá se říci, že když se u nás řekne Keňa, hodně lidí si představí rovník a veliké vedro. Není to však pravda. Teplo začíná být asi až od méně než 1000 m nad mořem. Protože se dost často pohybujeme v nadmořské výšce Sněžky a výše, teplota není nijak vysoká. Přes den je ale příjemně teplo, ráno i chladno okolo 8 – 12 stupňů. Takže dlouhý rukáv a funkční prádlo se tu opravdu hodí.


Právě teď sedím v lodgi u jezera Baringo, který je naší druhou zastávkou. Je to tu opravdu ráj ornitologů. Jezero Baringo se během posledního období dešťů rozlilo tak, že zmizelo 300 metrů z pobřeží a voda z jezera zaplavila zahradu lodge a máme ji hned před naším bungalovem. Je to dost nezvyklé, dost zajímavé a lehce adrenalinové. Včera večer, když jsme šli spát, přibližně 10 metrů od bungalovu plavali dva krokodýli. Prý jsou to jen rybožrouti, ale věřte tomu, co někdo povídá, že? Ptáky můžeme fotit hned z pokoje, či baru. Je jich tu tolik, že víc jsem jich ještě neviděl. Ti když spustili spolu se žábami  svůj ranní koncert, byl tu hluk jak ve fabrice, takže jsem si od ranní půl páté užíval přírody plnými doušky. Pokoje v lodgi jsou jednoduše vybavené a čisté. Celkově ubytovací zařízení vypadá čistě, ale je vidět, že do něj nikdo nedává peníze na zvelebování. Dost položek je již za hranou své životnosti. Nedá mi, abych nezmínil, jakým způsobem místní opravili děravý strop v restauraci, když děravou střechou zatékalo a dlouho ho nikdo neopravil. Pozor! Vzali kus bílého papíru a jím zazáplatovali strop.  Geniální řešení! Je jasné, že této lodgi pověstný hřebíček do rakve zasadilo rozvodněné jezero Baringo a kdo ví, jaká je její budoucnost. Rozhodně je kvalitativně úplně jinde, než lodge v Nakuru, které opravdu nebylo co vytknout.


Teď udělám malý střih zpět do 1. srpna 2012, kdy jsme sem letěli. Sešli jsme se před 10. hodinou na ruzyňském letišti, abychom ve 12:05 hodin startovali smět Istanbul a tam si na letišti počkali několik hodin na noční let do Nairobi. Startovali jsme přesně ve 20:20 hodin, sedli jsme další den ve 2:45 hodin. Letadlo byla úplná funglovka, kůže byla ještě cítit novotou. Tři z nás měli to veliké štěstí, že dostali místa na nouzovém východu, tedy sedačku bez možnosti sklopení, ale za to hodně místa na nohy. Jupí! Nemačkal jsem se a nebyl jsem těch 6,5 hodiny sardinkou. Vašek na nás čekal na letišti, odvez nás do hotelu, kde jsme si dali zasloužený tří hodinový spánek. Po snídani jsme se rozesadili do čtyřech Toyot Hiace a vyrazili jsme směr jezero Nakuru. Expedici tvoří 10 nadšených fotografů, takže jsme dvě auta po třech, dvě auta po dvou. U benzinové pumpy jsme si koupili rýži (1kg za 60,- Kč), nezbytnou věcičku pro fotografování s teleobjektivem a balenou vodu (1litr za 25 Kč).


Jezero Nakuru nás přivítalo 2. srpna 2012 v odpoledních hodinách. Lodge, ve které jsme se ubytovali, byla jedním slovem excelentní. Nádherně zapadla do okolní přírody, bungalovy byly rozesety v krásném vzrostlém parku, po kterém se proháněli paviáni. I méně zkušený cestovatel ví, že pavián nenechá nic na pokoji, takže je důležité si vše pořádně zamykat a schovávat. Kdyby se dostal do pokoje, už bychom ho nepoznali. V lodgi jsme ještě stihli oběd. Švédské stoly byly vynikající, jedl jak jazyk, tak i oči. Oběd jsme zapíjeli pivem Tusker (1/2 litru za 75,- Kč) nebo vodou (1 litr za 50,- Kč). Po obědě jsme naplnili naše bean bagy rýží (do každého se vešly 3 - 4 kila) a tím jsme získali na celou dobu "hračku", kterou potřebujeme proto, abychom si bean bag při focení položili na podložku (auto, větev apod.) a na něj teprve dali těžký teleobjektiv (foťák s objektivem má asi 8 kilo). Rýže ho hezky obepne a je vhodnější, než třeba fazole nebo kukuřice. Do bean bagu je zcela nevhodný keramzit nebo polystyrénové kuličky. Vždyť zajišťujeme stabilitu objektivu! Byli jsme připraveni, vyrážíme na na první safari. S buvoly jsme se setkali hned za lodgí, zeber a impal je zde nepočítaně. V Nakuru jsme si udělali čtyři pěkné výjezdy za zvířaty. Nafotili jsme zebry, impaly, lvy, prasata bradavičnatá, nosorožce, paviány, žirafy, gazely, dik-diky a moc a moc ptáků. Byla to nádhera! Při safari budíme zásluhou našeho fotografického nádobíčka zaslouženou pozornost, a světe, div se, nejvíc u Japonců. Těch je v Keni na dovolené mnoho, na naše objektivy koukají, jako by to doma v Japonsku neměli a jako by Nikon, či Canon byly z jiného světa. Určitě někoho napadne otázka: „Čím tedy ti Japonci fotí?“  Jo, vyrážejí na safari s růžovými kompakty, pánové i s mobilním telefonem, mnozí mají roušku přes pusu. Ó, jak ten svět je zvrácený!


V sobotu vstáváme již v tradičních 5:30 hodin, jedeme za zvířaty, pak rychle na snídani, zabalit a tradá směr Baringo. Cestou jsme se zastavili na rovníku, kde je skromná zeměkoule a asi 5 ochotných Keňanů, kteří cestovatele před zeměkoulí vyfotí. Když si vzpomenu na to, jak Ekvádorci dokážou prodat to, že jsou na rovníku, je z toho až smutno. Z přechodu rovníku Keňané neudělají žádný zážitek a ani ho nijak nezpeněží. V Keni je přechod rovníku takový nijaký, ta jejich zeměkoule je dokonce 10 zeměpisných vteřin mimo. Takže jsme si ani nemohli zkusit ekvádorské rovníkové pokusy. Nezdržovali jsme se a přejeli našimi 4 auty, které toho musí na zdejších silnicích vydržet opravdu hodně, na severní polokouli. Blížíme se k Evropě J.


V odpoledních hodinách jsme dosáhli současného místa pobytu, a to jezera Baringo. Nejvíce nás zaskočilo to obrovské množství vody, neuvěřitelné množství druhů ptáků a v důsledku toho, že na hotelové zahradě byla voda z jezera, tak i malí místní rybařící kluci a i lenošící krokodýli (ti rybožrouti). Dnes v neděli 5. srpna 2012 jsme měli sraz v 6:00 h u auta, přejeli jsme do půjčovny loděk, a vyrazili jsme na jezero lovit obrázky hrochů, krokodýlů a orlů. Povedlo se! Vyfotili jsme všechny. Viděli jsme místní vesnici z pohledu, který trochu připomínal naše záplavy v roce 1997 a 2002. Některé domy byly pod vodou zcela, některým příbytkům koukaly z vody jen střechy. Rozdíl byl jen ten, že v místech, kde dříve žili lidé, se dnes ve vodě rochnili hroši, či jsme si užívali přítomnosti rybožravých krokodýlů. Je pravda, že mě tady nikdo nepřesvědčil, že by tito plazi nepohrdli ručkou člověka, ale to už je jiná věc. My jsme tady od focení, takže se pojďme těšit na oběd a odpolední program.


Po té, co jsme zaplnili naše žaludky chutnou krmí, na nás čekali na parkovišti naši řidiči, aby s námi jeli cestou necestou, cestou prašnou a rozbitou, až k jezeru Bogoria. Prý nás tam čekají plameňáci. A taky že ano. Po slabé hodince lokání prachu jsme dorazili k jezeru, na kterém byly růžové obláčky tvořené tisíci a tisíci plameňáky. Kdo neviděl, neuvěří. Kdo viděl plameňáky v ZOO, neviděl nic. Teprve tady člověk pochopí, že rybka, která se připlete do vody, kde je na ni ve vodě nastražen plot tvořený dlouhými nohami plameňáků, kteří stále zírají do vody a luxují ji svými zahnutými zobáky, nemá šanci přežít.  Opravdu to byl jedinečný zážitek, který ZOO nemá možnost svému návštěvníkovi nabídnout. Odpoledne ve znamení plameňáků skončilo a my se už pomalu psychicky připravujeme na zítřejší přesun do hlavního cíle naší expedice, kterým je Masai Mara. Máme vyrazit v 8:00 hodin ráno, na místě bychom měli být až odpoledne v 16:00 hodin. Snad nás technika nezklame, naše Toyota vydrží a náš 68 letý řidič Štefan (Stef) z kmene Mount Kenya nás v pořádku doveze k řece Mara.


Pojďme si teď říci něco o tom, proč je Masai Mara tolik vyhledávanou atrakcí milovníků přírody. Řeka Mara, která protéká onou oblastí v příhraničí Tanzanie, se klikatí a tvoří nespočet zatáček, meandrů, ostrůvků a kdo ví, čeho ještě. Každoročně již o nepaměti zde probíhá největší migrace zvířat na světě, když z tanzanijského Serengeti táhne obrovské množství pakoňů a zeber na sever. Při svém výletu překonávají právě řeku Mara. Skáčou do řeky hlava nehlava, tělo na tělo. Prý je to jedinečný zážitek. Ano, neuhnou, jdou každý rok rovně na sever a vrací se rovně na jih. A co je výsledkem? Řeku Mara překonávají za život několikrát a stále tak vstupují do stejné řeky. (A pak, že to nejde.) Je pravdou, že někteří jedinci skočí do vody a pod hladinu ho stáhne krokodýl. Ale to už je jiná…


Právě teď je pondělní večer (6.8.2012) a máme za sebou 450 km cestu od jezera Baringo do Masai Mara. Přijeli jsme až v 17:30 hodin, tedy až po 9,5 hodinách cesty. Co k té cestě říci? Byl to pro všechny záhul. Dostali jsme na frak nejen my, ale i technika. To, že keňské silnice nejsou kdo ví, jak bombastické a že jsou úseky, kde jedna díra střídá druhou, to si asi každý dovede představit. Pro nás středoevropany je asi těžko představitelných posledních 100 km před lodgí v Masai Mara. Jestli někdy někdo viděl, po jakých silnicích vede závod Dakar, tak přesně po takové kvalitě jsme jeli my s našimi čtyřmi Toyotami. Až do města Narok byla silnice pěkná, jeli jsme i stovkou, cesta ubíhala. V Naroku jsme se najedli, koupili si v samoobsluze vodu (1,5 litru za 15 Kč) a něco ostřejšího (0,5 litru místní whisky za 85,- Kč) a vyrazili jsme k řece Mara. Po páru kilometrech za Narokem asfaltka skončila a jeli jsme kamenitou, prašnou a neupravenou silnicí, kde díry a kameny byly samozřejmostí, kde místy silnice (lépe cesta) úplně chyběla, protože ji v období dešťů odnesla voda. Do auta přitom pražilo sluníčko, okna jsme nemohli otevřít, protože prach bychom neudýchali. Ten se dostával do auta i přes zavřená okna. Cestou jsme míjeli chatrče místních obyvatel, které jsou většinou pobité vlnitým plechem. Velkou zajímavostí jsou v Keni pasáčci koz. Ano, koz je tady hodně, dále jsou tady osli a krávy. Ale zpět k pasáčkům. Na první pohled je vidět, že si většina Keňanů nemůže nijak vyskakovat z kopýtka. Co ale má každý, to je mobilní telefon. Mnohokrát jsme viděli, jak pasou kozy a při tom telefonují. Kde a jak si dobíjí kredit, když do města je to tři hodiny autem po silnici, která ani silnicí není, to je záhadou. Dalším poznatkem je, že na dosti chýších jsme viděli parabolu satelitu, což znamená, že v chýši mají i televizi. Jak získávají elektřinu? Nevím, snad ze Slunce přes akumulátory. Posledních 100 km byl prostě zážitek, na který se nezapomíná. Do lodge v lokalitě Masai Mara (nikoli na území rezervace) jsme přijeli po deseti hodinách vytřesení, unavení a zaprášení. V lodgi nás přivítala krásná Masaika mangovým džusem a vlhkou froté utěrkou, abychom se osvěžili. Původně sněhobílá textilie se po použití stala rezavým čtvercem látky, která do sebe natáhla onen keňský prach. Dali jsme si panáka, vykoupali se a opravdu jsme s chutí čekali na večeři a následně na postel. Ráno vstáváme zase brzy, Vašek nás zvedne z postele už v půl šesté, takže se na první ostrý den v Masai Mara musíme vyspat.


Dnes je 8.8.2012 a po dvou dnech se vracím ke psaní reportáže z naší africké fotoexpedice. Máme za sebou dva dny focení v oblasti Masai Mara a už mám první fotoúlovky. Za ty dva dny jsem nafotil hrochy, kterých je tady nepočítaně. V řece Mara jich žije moc a moc. Podařilo se mi vyfotit nejen hrátky malých hrošíků, ale i doopravdický boj hroších jinochů. Když na sebe z řeky vyskočí ta hora masa s otevřenými tlamami, je to neuvěřitelný zážitek. V autě si říkáme, že jsme šťastni, že máme možnost to všechno vidět na vlastní oči. Když už píšu o tom, čeho je tady nepočítaně, tak opravdu přehršel je tady pakoňů. Tolik zvířat jednoho druhu na jednom místě je snad jen v mraveništi. Savany s rezavou trávou jsou posety pakoni, ta stáda čítají desetitisíce jedinců. Je to až neuvěřitelné. Jedinečným zážitkem z dneška bylo setkání s paní gepardovou s geparďátkem. Jak ta se krásně chovala ke svému potomkovi, bylo strašně dojemné. Už se těším na to, až právě fotky této dvojice budu zpracovávat. Včera jsme se přichomýtli ke lvím sexuálním hrátkám. Páření lvů jsem samozřejmě nafotil, fotky vyšly parádně. Kdo je zvědavý, jak páření probíhá, tak věz, že každých 15 minut je jako přes kopírák. Lvice začne mrskat ocasem, lev se zvedne, vykoná, co lvice žádá a za nějakých 20 vteřin je po všem. Pak si lehnou a za čtvrt hodiny na to skočí znovu. Opravdu, každých 15 minut je to úplně stejné. Byli jsme u pěti pokračování J Jak přes kopírák.


Cesty v parku Masai Mara parkticky neexistují a jsou to jen vyjeté trasy od aut. Rozhodně to nejsou upravené neasfaltované cesty, se kterými jsem se mohl setkat loni v Tanzánii, či letos v Nakuru. Naše Toytoty Hiace tyto cesty zvládají, nikdy nás nenechaly na holičkách, nicméně musím konstatovat, že tato neskutečně odolná dodávka nemá nad opravdu terénní Toyoty, či Land Rovery. Na každodenní kodrcání se po těchto necestách jednoduše Hiace není. Smekám před technikou, co všechno vydrží, jakož i před uměním řidičů. Jenže odpružení je k našim zádům neúprosné. Škoda, že nemáme třeba to auto z loňské Tanzánie. Ó jak závidíme těm, kteří se s lehkostí vánku přenášejí přes miliony výmolů a nerovností v opravdu terénních autech. Když už píšu o technice, která nás tu vozí, tak se musím k našem čtyřem Toyotám vyjádřit negativně i v jiném směru. Hiace má původně bez řady u řidiče osm sedadel. V autě jezdíme po dvou nebo po třech, a abychom se v autě moc nemlátili, místní vymontovali čtyři sedadla, takže máme k dispozici jednosedadlo a zadní trojsedadlo. Bohužel už nikdo neřešil, že z podlahy trčí 16 tří centimetrových závitů o průměru 10 mm. Na ty několikrát za den šlápneme a klopýtáme přes ně. Kdybychom náhodou při rozjezdu, či při překonávání nerovnosti upadli, tekla by krev. Protože někdy fotíme nejen z otevírací střechy, ale okénka, musíme si kleknout a když na závit zapomeneme, máme ho v koleni. Proklínám toho, koho napadlo, že budeme tancovat na těch závitech dva týdny a závity nezaslepil rozumnou podlážkou. Keňská firma, která nás tu vozí, má na dveřích napsáno cosi o tom, že jsou specializováni na fotosafari. Tito „experti“ zalepili na levé straně zadní okénko, aby se nedalo otevírat, u jedné posádky ho dokonce zanýtovali. Na adresu Toyoty Hiace (obdoba naší Škody 1203) říkám, že je to dobrý stroj, zvládne toho dost, ale ne tolik, co opravdová terénní auta. Jsme vedle nich jako chudí příbuzní a už se těším, až v ní pojedeme jen po asfaltu. Na vícedenní safari bych v tomto autě už nikdy nejel a opravdu se hodí spíše jako minibus na rozbité asfaltky, než pro každodenní ježdění po safari.


Bohužel naše lodge je od prvního divokého zvířete vzdálena 80 – 90 minut jízdy autem, takže každý den zbytečně ztrácíme dost času na přesunech. Kde je Nakuru, kde jsme vyjeli z brány a už jsme byli v centru dění? Prakticky tři hodiny denně se jen přesouváme a natřásáme v autě. Nejen z mého pohledu zbytečně.


Když ale už dorazíme do území fotografického ráje, vybíráme si ty nej nej záběry. Z těch zvířecích druhů přechází zrak. Je to nádherná ZOO. Vzpomínám, co ještě jsem za ty dva dny v Masai Mara vyfotil? Takže: zebry, slony, antilopy, gazely, prasata, krokodýly, buvoly, slony, moc a moc ptáků…. Prakticky jediné,  co jsem ještě nevyfotil, tak je můj oblíbenec – levhart. Snad se mi poštěstí ho spatřit a vyfotit v následujících třech dnech. Dnes už se psaním končím, je sice jen čtvrt na jedenáct, ale těším se na spánek, stejně jako ostatní. Máme toho plné kecky, dnes jsme odpadli a dost lidí už spí.


Po dvou dnech se zase vracím ke psaní zážitků z cest po Masai Mara. Už máme za sebou čtyři dny focení keňské divočiny, dnes je pátek 10. srpna 2012. Je pravdou, že uplynulé dva dny jsou podstatně lepší, než ty předchozí. V pondělí a v úterý vždy večer pršelo, včera a dnes bylo nádherně. Včera jsme se do rezervace dostali i bránou a zvířata jsme viděli již po půl hodině po vyjetí z lodge. Dnes jsme to zase brali oklikou, cestou jsme se stavěli ve vesnici, abychom dotankovali naftu. Zastavili jsme před ošuntělým přízemním stavením, před kterým posedávalo asi pět mladíků. Jedem z nich vstal, přinesl k autu asi 120 cm vysoké štokrle, pak zmizel uvnitř budovy a vyšel ven s asi 20 litrovým kanystrem z plastu a jedno coulovou hadicí. Tu zasunul do nádrže, druhý konec do kanystru, sklonil se nad něj, nadýchl se do kanystru z plných plic fouknul. Nafta se začala přečerpávat samospádem a za chvíli bylo hotovo. Mladík vše uklidil a my mohli odjet do divočiny. Ještě vzpomenu, že vedle této specifické pumpy byla podnikatelka nabízející masáže. No, ne, že bychom je rádi nevyužili, ale když tady člověk vidí všude tu špínu, smrad ze spalování odpadků a bordel, tak myšlenku masírování raději opouštím. Cestou do rezervace překračujeme řeku, kde hned vedle primitivního brodu je myčka aut. Samozřejmě, že se vše dělá ručně, technika žádná, používá se voda z řeky a vše do ní zase odtéká. Ono ostatně s řekou, či obecně s vodními toky je spojeno více činností. Pere se v nich prádlo, pijí z ní zvířata, dokonce se z ní napijí i místní. No, fuj! Vašek říká, že v řece žijí i ryby. Pěkně děkuju, ty ale musí být odolné. A jak asi chutná jejich maso? Asi nic moc.


Masai Mara je skoro rovina, kde převládá asi metr vysoká tráva, která je na půl suchá. Nádherně se v tomto porostu schovají zvířata jako lvi, prasata bradavičnatá, mangusty, ale i pakoně a další zvířata, když si lehnou. Sem tam je nějaký strom, či keř. Okolo řeky Mara a řeky Talek je bujná vegetace, hodně stromů, keřů a zeleně. V řece Talek už je málo vody, takže zahnívá a je na vzdálenost asi 200 metrů dost cítit. Území rezervace je obrovské, vzdálenosti pro nás nepředstavitelné. Všude tráva, tráva a tráva. Rezervace zaujímá 1510 km2, takže by u nás zabrala území trojnásobku Prahy. A to je vyhrazeno jen a jen divočině. Včerejší a dnešní focení jsme zaměřili hlavně na dosažení velké pětky, tedy lvy, buvoly, leopardy, nosorožce a slony. Dnes večer hlásím, že máme splněno. Na účet jsme si připsali leoparda. Je pravdou, že byl nefotitelný, ale viděli jsme ho. Spal schoulený v hustém křoví a zřejmě zažíval. Na nedalekém palouku se nervózně pohybovala impala, které tento leopard zřejmě ulovil mládě. Jo, krutá je někdy příroda, nicméně je potřeba na rovinu říci, že šelmy si uloví jen to, co sežerou a co náhodou zbude, na tom pohodují šakali, supi, či mouchy a na jejich larvách zase ptáci. Po mrtvém zvířeti tak na místě skonu zůstane jen pár kostí, které se časem taky rozpadnou. Dnešním bonbónkem byl rozhodně přechod pakoňů přes řeku Mara. Táhli z Tanzanie ze Serengeti právě do Masai Mara a na zdejší trávu. Fascinujícím zážitkem bylo, jak se bezhlavě vrhali dlouhými skoky do vody, aby ji přeplavali a dostali se do vytouženého území. Při návratu do lodge jsme ve světle zapadajícího sluníčka narazili na stádo žiraf čítající 35 jedinců. Musím říci, že na něco tak fascinujícího dlouho nezapomenu. Stál jsem, fotil jsem o sto šest. Když už jsem měl nafoceno asi padesát obrázků, najednou se z houští objevil ON. Ano, byl to jejich Big Boss. Obrovský žirafí samec vyšel, aby se pokochal svým harémem. Byl to přenádherný zážitek na sklonku dnešního pátečního dne. Zítra je sobota a čeká nás poslední den safari v Masai Mara a pak dlouhý a úmorný návrat do Česka. Nepředbíhejme ale, zítra vyrážíme opět fotit.


Máme za sebou poslední den zasvěcený africkému Safari. A jak se říká, že to nejlepší přijde naposled, ta nám se to vyplnilo. Hned ráno jsme narazili na supa samotáře, který si hned vedle cesty vesele hodoval na pakoňovi a nám při tom pózoval do objektivu. O několik kilometrů dále jsme z auta viděli v trávě mrtvou impalu a kousíček od ní byla v křoví schovaná gepardice se svým mládětem. Je to opatrná máma, tak sledovala, jestli někde v povzdálí ji při lovu impaly nesledovala třeba hyena. Kdyby ji přehlédla, mělo by to tragický následek pro gepardí kotě. Příroda je tvrdá, ale zřejmě i spravedlivá. V přírodě mají tady nejvíc nepřátel pakoně. Ti chutnají všem. Od lvů a dalších kočkovitých šelem počínaje a krokodýli konče. To jsme ještě netušili, že odpoledne budeme pozorovat


KRVAVÁ JATKA V MASAI MARA.


Byl sobotní den 11. srpen 2012 a spolu s naším řidičem jsme se my tři fotografové amatéři přibližovali po několika kilometrovém kodrcání po rezervaci v Masai Mara po cestách, které ani cestami nejsou, k řece, která zdejší oblasti dala název – k řece Mara. Během přejíždění travnatých savan jsme míjeli sta tisícová stáda pakoňů a zeber, kteří každoročně migrují mezi Serengeti v Tanzánii a Masai Mara v Keni. Pakoně a zebry, které se narodili v Masai Mara, tyto toulavé boty nemají a zůstávají na místě. Potřebu migrovat mají jen ti tanzanijští rodilci.
U řeky Mara již stálo na vyvýšeném břehu několik aut, v jejichž otevřených střechách turisté koukali, zda náhodou neproběhne tradiční přechod zvířat přes řeku. Měli jsme parádní výhled. Na obou březích stála stáda zeber a štěkaly na sebe jako psi. Ano, jejich zvukový projev připomíná štěkot psa. Jedna skupina lákala tu druhou k sobě. Toto přemlouvání přes řeku slibovalo, že by se mohlo zadařit, a že jedna skupina podlehne a řeku přeplave na druhou stranu. Už už k vodě přiběhla jedna zebra, napila se a hned zpět. Přiběhla druhá, třetí… desátá, už jich bylo u řeky dost, ale stále nic. Jestli zebry přechod vyprovokují, bude podívaná. Stačí, aby se do vody pustila jedna, a strhne ostatní. Stále nic.  Štěkají přes řeku na sebe, ale odvahu nesebrala žádná. V tom k vodě přišel jeden zebří samec, napil se a směle sám přeplaval řeku. Tím strhnul ostatní. Už plave druhá, třetí, čtvrtá….. Plavou i hříbata.  Z naší vyhlídky jsme si všimli, jak se od břehu odlepil krokodýl a pomalu se nechal unášet proudem vody k plovoucím zebrám. Bylo jasné, že se schyluje k velkému dramatu. Už se blíží, všichni čekají útok, Japonkám z toho napětí padají roušky, které mají nasazeny kvůli keňskému prachu. Co to? On proplaval mezi zebrami jako kus dřeva, jako by tam zebry vůbec nebyly. Drama se nekoná. Závěrky fotoaparátů cvakají, ale nezachytily nic dramatického. Po nějakých deseti, možná dvaceti metrech se však onen kus dřeva otáčí proti toku a blíží se k hříběti. Těsně před ním otevře své čelisti a hříbě jejich drtivou sílu poznává na svém krku. Krokodýl jde s hříbětem okamžitě pod hladinu a je jasné, že se malé zebře za svojí mámou na druhou stranu řeky nedostane. Krokodýl má svoji kořist pevně pod vodou, fotíme, čekáme, co bude dál a neděje se vůbec nic. Zebry okamžitě přestaly s přechodem řeky, oběť nevidíme. Teprve po nějakých pěti minutách jsem si všiml, že krokodýl si svůj oběd odtáhl na pravý břeh asi třicet metrů od místa tragédie. Z vody koukaly všem známé černo bílé pruhy a byly svědectvím právě proběhnuvšího dramatu. Tep všech fotografů se zvýšil, mnozí už začali kontrolovat na svých displejích, jestli závěr vyšel. Vše proběhlo úžasně rychle a nečekaně. Sám nevím, zda jsem akci zachytil. Samozřejmě, že nasnímanou sekvenci kontroluji také a zjišťuji, že krokodýlovi stačilo na vlastní uchopení hříběte a jeho utopení jen jeden obrázek. Mám ho! Bylo to ale daleko. Nepomohl ani dlouhý objektiv, ale můžu říci, že se mi podařilo zachytit právě tem moment, kdy krokodýl uchopil hříbě za krk, kdy hříbě už muselo cítit ukrutnou bolest krokodýlích zubů pronikajících jeho kůží směrem ke krčním obratlům. Zachytil jsem smrt na Masai Mara.


Ještě se zvýšeným tepem se kouknu zpět na řeku, kdy spatřím, že dva krokodýli se pustili do své zebří kořisti. Spoušť cvaká o sto šest, krokodýli se snaží rotací okolo své osy zebru naporcovat a utrhnout z ní kus masa. Druhý krokodýl se snaží mu kořist sebrat. Fotím boj krokodýlů o oběd. Z řeky se střídavě vynořují krokodýlí hřbety a jejich světlá břicha, čas od času je vidět tu kůže zebry, tu jedno, či druhé kopyto. Krokodýl vyrval z břicha zebry střeva na jeden skus. Vynořil se s nimi nad hladinu, otevřel svůj chřtán a sousto mu spadlo rovnou do krku. Neskutečná díra. Připadal jsem si jako v Jurském parku. Druhý krokodýl to samé opakuje s masem, na kterém je ještě kůže. K těmto dvěma šestimetrovým obludám přeživším i dinosaury se přidávají i menší kusy a zebra je sežrána během několika málo minut. Kontroluji displej na foťáku a s úžasem zírám na to, co jsem zachytil. Ne, nebudu to popisovat, každý si udělá o marských jatkách úsudek sám, když shlédne pořízené fotky.


Příroda je krutá, přežijí ti nejsilnější. Jim budiž ke cti, že nezabíjejí pro zábavu, a že když zabijí, nepřijde nic nazmar. Zabili, aby se nasytili, aby přežili. Tuto větu bychom na první pohled mohli odmítnout vůči hrochovi, který utopil mladého pakoně, když plaval přes řeku spolu se svým stádem o nějakých dvacet minut později. Přes objektiv jsem viděl, jak se k pakoňům přibližují hroši. Vím, že to jsou býložravci, takže maso z pakoně jim nic neříká. Chci udělat jen fotku řeku přeplavávajících pakoňů s pozadí s hrochy. V tom jeden z hrochů zívne, spoušť jede naplno. Najednou vidím, že pakůň zmizel. Hroch otevřel svoji tlamu a pakoně, který mu narušil jeho teritorium, jednoduše utopil. Tělo nebohého zvířete odnesla voda, aby ho o několik set metrů dál sežrali krokodýli zcela bez práce. Teď už nikoli ve funkci hladového zabijáka, ale v pozici čističe řeky od mrtvoly.


Dramatické odpoledne v řece Mara končí, zebry a pakoně opouštějí břehy a míří za svými vůdci spásat žlutozelenou trávu. V autě diskutujeme o tom, co jsme viděli a nechápeme, proč pakoně a zebry chodí přes řeku sem tam, několikrát denně. Dosud jsme si všichni mysleli, že každý kus zvířete plave při migraci jednou tam a teprve po několika měsících nazpět. Mýlili jsme se. Zebry a pakoně zcela lehkomyslně narušují výsostné území krokodýlů a hrochů a platí za svoji lehkomyslnost daň nejvyšší.
xxxxx


Expedice končí. Odjíždíme od řeky, čeká nás nějakých 30, možná 50 kilometrů po cestách, které ani nejsou cestami, do naší lodge. Ráno si zabalíme a čeká nás přesun na letiště a domů. Netěšíme se na něj. Už víme, že po těch děsných cestách necestách pojedeme těmi pro zdejší šestidenní safari zcela nevhodných Toyotách Hiace s vymlácenými tlumiči mnoho hodin do Nairobi. Cestou do lodge jsme ještě narazili na párek lvů, které jsem dlouhým sklem vyfotil naprosto parádně (alespoň si to myslím).


Dnes je úterý 14. srpna 2012 a už sedím u svého monitoru v pohodlí domova. Letadlo dosedlo na ruzyňské letiště lehce po 18:00 hodině. Co se událo za poslední tři dny? V Neděli ráno jsme si po snídani zabalili a v 9:30h jsme vyrazili do Nairobi. Po nehostinných děravých a rozmlácených kamenitých cestách jsme jeli až před město Narok tři hodiny. Auta to vydržela, my taky. Čím déle jedeme, tím více tyhle „japonské dvanáct set trojky“ nemáme rádi. Cestou někteří z nás dávají neoblíbené obědové krabice s každodenním kuřecím stehnem černošským dětem, které nám mávaly. I ony neznají slovo „rozdělit se“, ale platí mezi nimi právo silnějšího. Kdo jídlo urval, ten si ji hájí celou. Vzpomněli jsme si na ony krokodýly. Jo, byli jsme pro děti docela slušná atrakce. Za celé tři hodiny jsme potkali maximálně deset aut, která by vezla do Masai Mara turisty po téhle cestě. Naprostá většina sem létá letadlem.


Největším zážitkem nedělního dne byla nucená zastávka v jakési vesnici před městem Narok. Jedna ze čtyř Toyot totiž „klekla“. Najednou z ní začala vytékat chladicí kapalina a bylo jasné, že její osud je zpečetěn. Celá naše kolona zastavila v jakési vesnici na kraji hlavní silnice. Řidiči zjišťovali možnost opravy auta a my měli jsme možnost pozorovat zdejší cvrkot. Protože jsem svoji obědovou krabici s kuřecím stehnem podaroval černošskému klukovi, který s ní okamžitě utekl, měl jsem už trochu hlad a i chuť na banány, které jsem viděl viset u jednoho z krámků. Ve dvou jsme se vydali nakupovat. To kvůli bezpečnosti. Přece jen jsme viděli, jak se asi 50 metrů od nás rvou dva chlapi. Jistota je jistota. Kilo banánů, jak jsme zvyklí od nás, nešlo, prodávají je na kusy - 1 kus za 1,25 Kč. Koupil jsem jich 10 za 12,50 Kč, prodavačka mi je dala do igelitky a my šli k autu. Když jsme byli od auta asi 5 metrů, jedna z našich Toyot se rozjela a jela pryč na Narok. V tom další a světe, div se, i ta naše! Bez nás! Okamžitě jsme se zorientovali a jeden po druhém jsme skočili po bočních odšupovacích dveřích poslední Toyoty a skočili do ní se slovy: „Ten blbec nám ujel!“ Ještě, že jsme jeli ve třech a řidič dostal informaci, že nejsme kompletní. Po asi 100 metrech zastavil, my si přelezli na svá sedadla a s představou, co by nás, jediné dva bělochy ve vesnici, čekalo, jsme jeli dál na Narok, do Nairobi a na letiště.


Po večeři nás naši černošští řidiči odvezli na letiště, kde jsme byli ponecháni od 23:00h svému osudu. Zde proběhlo tradiční rentgenování zavazadel i osob. Těšili jsme se, že nás brzy odbaví, vždyť nám letadlo letí až v 03:45 hodin! Někteří si nechali zafóliovat kufr. Jaké však bylo naše překvapní, když přišel letištní personál a přikázali nám otevřít kufry a příruční zavazadla. Kontrolovali, prohlíželi, rozřezávali i fólie na kufrech před několika minutami na letišti za 7 dolarů zafóliovanými. Totální buzerace, převládá naštvanost, beznaděj. Škoda, že jsme na to byli sami a připadali jsme si jako ryba na suchu. V pondělí v půl jedenácté dopoledne po šesti a čtvrt hodinách letu přistáváme v Istanbulu, tady tvrdneme v tranzitu na letišti, protože letadlo do Prahy letí až v 16:35 hodin, tedy až za šest (!) hodin. Protože jsme vstávali v neděli v 7:00 hodin a přistáli jsme v pondělí po 18:00 hodině, mohli jsme se pohodlně vyspat až po více než 35 hodinách. A to je dost.


Dnes už se většina z nás zapojila do běžného života, jsme od včerejšího večera opečováváni svými blízkými, čeká nás zpracování fotek a častá vyprávění o tom, co jsme za uplynulé necelé dva týdny zažili.


Na závěr statistika:


- Cesta trvala: od 1.8.2012 od 10:30h do 13.8.2012 do 18:30 hodin, tj. 320 hodin (13,33 dne)
- Využití času:
1) nejdelší přesuny:
a) Praha 1.8.2012 od 10.30h (příchod na letiště) do 2.8.2012 do 04:00 hodin (hotel v Nairobi), tedy 17,5 hodiny.
b) Nairobi – Nakuru: 2.8.2012 – dopoledne (odpoledne safari)
c) Nakuru – Baringo: 4.8.2012 – dopoledne (odpoledne safari)
d) Baringo – Bogoria a zpět – asi 2 hodiny
e) Baringo – Masai Mara – celý den – asi 7,5 hodiny
f) Masai Mara – Nairobi – Praha – 12.8.2012 od 9:30h (výjezd z MM) do 13.8.2012 do 18:30h (opuštění letiště) – tedy 33 hodiny
- na přesunech jsme strávili něco mezi 55 až 60 hodinami, tj. až 2,5 dne
- na území Keni jsme byli od 2.8.2012 od 02:45 hodin do 13.8.2012 do 03.45 hodin, tedy 11 dní a 1 hodinu
2) safari:
celé dny: 6 (t.j přes oběd)
půl dny: 5
- safari přibližně: 8 ½  dne, tedy necelé 2/3 celkové délky

Plusy:
a) ubytování a jídlo v Nakuru: nejlepší a vynikající, přímo v rezervaci
b) ubytování v Masai Mara: velmi dobré, hodně vynikající kuchyně, nejlepší koupelna, bohužel daleko od zvířat
c) ubytování v Baringo: čisté ubytování jednoduchého typu, kuchyně chuťově dobrá, ale kreativitou předchozí dva nedosahuje. Zahrada hotelu a některé pokoje byly zatopené rozvodněným jezerem, takže nebylo možné využívat vše, co lodge obsahuje. Lodge potřebuje velké investice.
d) bezpečnost v lodgích a rezervacích
e) opravdu je co fotit
f) zážitky
g) dobrá parta
Mínusy:
- nevhodně zvolená auta. Toyota Hiace je kvalitní auto a má můj obdiv, co vydržela. Tímto autem do Masai Mara ano, ale jen tak na dva dny. Na expedici, kdy trávíme v autě 1500 km, by byla vhodnější Toytota Land Cruiser.
- z podlahy aut trčelo 16 závitů od vymontovaných sedadel (jednoznačně ohrožovalo zdraví, v ČR by to nikdy nemohlo projít)
- neotevíratelné zadní levé okénko u auta (v Keni ho kdosi napevno přilepil, případně zanýtoval)
- 33 hodiny cestování z Masai Mara do Prahy je zbytečně moc dlouho
- hrůzné cesty v rezervaci Masai Mara, včetně posledních cca 120 km před Masai Mara (vůbec nelze srovnávat s udržovanými rezervacemi v Tanzánii)
- jednotvárné (každodenně stejné) obědové balíčky s kuřecím stehnem. Stejné jsou i k snídani.