Je 14. říjen 2013 a v pět hodin ráno se setkává šest členů naší sedmičlenné expedice  na pražském ruzyňském letišti. Po odbavení a nejrůznějších kontrolách po sedmé hodině ranní startujeme a nabíráme směr Amsterdam. Po hodině a půl čekání v tranzitním prostoru nás letušky pozvaly na palubu transoceánského letu do Havany. Během letu jsme si přeřídili čas na hodinkách a rázem jsme byli šest hodin v minusu. Den se nám prodloužil. Při přistání v Praze už by byla noc, v Havaně bylo odpoledne jasného letního dne. Letiště v Havaně je na první pohled nemoderní a je jasné, že nejlepší roky má již mnoho let za sebou. Údaj na mosazné cediulce hásá, že letiště bylo kolaudováno v roce 1998. Nechce se mi tomuto údaji ani uvěřit. Z paluby klimatizovaného letadla jsme se ocitli v hale neklimatizovaného letiště. Nebyla to žádná výhra. Vždyť jsme vyjížděli z teploty pár stupňů nad nulou a přistáli jsme do hodně poctivých 32 stupňů. Někteří z nás se převlékli hned na letišti, někdo alespoň odepnul nohavice. Po té, co jsme se po peripetiích s celníky a fototechnikou na starý kinofilm (asi jsou zvyklí jen na digitály a kinofilm jim nic neříkal) dostali ven, nastoupili jsme do autobusu, který nás odvezl do hotelu Plaza.

Hotel Plaza se nachází v centru Havany. Je to budova postavená v neoklasicistním stylu s koloniálním nádvořím jako rodinné sídlo v 80. letech 19. století, která byla po dalších 20 letech přestavěna na hotel, který je prezentován jako 4 hvězdičkový. Nemá je ani náhodou. Recepční byla protivná a místo toho, aby si prošla rezervace, nám řekla, ať se jdeme ubytovat jinam. Neodbytnost a důslednost našeho vedoucího Jirky však slavila úspěch. Recepční sáhla pod pult, vytáhla krabici od bot a naše rezervace zde našla. Hurá! Máme postel. Dali jsme rychlou sprchu, seznámili jsme se s vodovodními bateriemi, kde voda z nich tekla všemi směry i z míst, která mají být vždy suchá, nad plísní zpuchýřovanou zdí jsme zavřeli obě oči a vyrazili jsme do směnárny. Až večer jsme se zkompletovali. Sedmý člen expedice, vlastně členka, přiletěla z Abu Dhabi do Varadera a do hotelu dojela po silnici.

Dnes jsem na Kubě třetí den a jejich měnovou politiku jsem ještě ne zcela pochopil. V každém případě jsem cizinec, tak mohu platit pouze konvertibilním pesem (pesos convertible CUC). Za 200 eur jsem dostal 264 cucy. Místní platí pesetem, které má zkratku CUP (cupy). Za tři dny jsem se k němu nedostal. Smysl cucu je jasný. Dostat z cizince tvrdou měnu a prodat mu své zboží dráž, než tuzemci, případně Kubánci prodat zboží, které nenakoupí za cupy. Je to obdoba československých bonů, ale řekl bych, že to mají propracovanější, protože s cucy nikdo nekšeftuje. Veksláci tu nejsou. Přesto všichni cucy mají – bez nich si nekoupí ani benzín.

Havana je městem, které se dá pochopit. Havana je zapsaná na seznamu chráněných památek UNESCO a má 2,2 milionu obyvatl. Na jednu stranu je vidět snaha podnikat, na druhou stranu je vidět pohodlnost a nicnedělání. Ten, kdo znal Prahu 80. let 20. století, vzpomene si na některé zdevastované budovy a dřevěná podchodová lešení, nevzhledné proluky s bincem, černé skládky. Tady je takových budov mnohonásobně víc a je jasné, že jsou již nezachranitelné. Horko těžko se v Havaně hledá něco nově postaveného, něco moderního. Je pravdou, že sem tam stavební ruch je vidět, ale z mého pohledu se jedná o flikování. UNESCO je od Havany daleko, takže památka nepamátka, UNESCO na Havanu kašle z vysoka. Stejně jako Kubánci.

Myslel jsem si, že Havana bude jedno velké pojízdné muzeum aut. Mýlil jsem se. Auta s rokem výroby 1950 tady skutečně jezdí v hojném počtu, ale mezi nimi jezdí i poslední výkřiky automobilismu. Hodně čínských a korejských aut doplňují evropské značky. Z těch muzejních kousků tu jezdí staré ameriky z doby Elvise, Žigulíky, Moskviče, Škodovky atd. Zvláštní kategorii tvoří taxikáři jezdící v perfektně zrenovovaných amerických autech z 50. let. Na Kubě jako taxík slouží prakticky vše, co jezdí. Od kola přes skútr až po náklaďák. Je jich hodně a tak všichni se snaží ulovit své rito.

Místní lidé jsou přátelští a cizince nijak neohrožují. Chodili jsme po Havaně s drahou fototechnikou a nikdo nás nijak nenapadl. Je pravdou, že 1000x za den musíte odpovídat na otázku, zda chcete taxi. Rada cestovatelům a ponaučení pro příště: nastříkejte si na tričko nápis: NECHCI TAXI – anglicky a španělsky. Je otázkou, zda si ten nápis někdo přečte. Nabízení taxi, ať už čtyřkolého, či bicykltaxi, je po několika dnech otravné. Nabízeči těchto služeb z turistů dělají hlupáky, kteří přece kdyby chtěli někam svézt, tak si sami o službu řeknou.

Po dvou nocích v Havaně nastal den přesunu do Trinidadu. Dá se říci, že tato akce nám zabrala celý den. Cestou (asi 400 km) jsme si dali krátkou přestávku u místního motorestu, což jsou dva dřevěné stánky s venkovními lavicemi. U stánku jsme si dali mačetou seseklý kokosový ořech, jehož výborné mléko mistr vylepšil tříletým rumem. Obsah se pije samozřejmě brčkem. Po vypití kokosový ořech rozsekl na čtyři díly a pochutnali jsme si na čerstvém kokosu. Do auta jsme si koupili lahev rumu a místní kolu. Cestou jsme si míchali cuba libre a cesta utíkala.

Hotel Los Cuevos (Hotel Jeskyně) leží na kopci nad Trinidadem a je tvořen recepcí s halou a dvoupatrovými chatičkami. Venku panují celé dny pěkná vedra, takže jsme rádi, že všichni dostali pokoj v přízemí, které není tolik prohřáté. I přes toto plus nám celé dny jela klimatizace naplno. Čtenáře tohoto článku určitě pobaví obrázek přívodní šnůry ke klimatizaci. V hotelích je vidět snaha o zachování čistoty a o spokojenost klienta. Pokojským se nedá nic vytknout. Bohužel pracují s technikou a zařízením, které je mnohdy již za hranicí své životnosti. Je vidět, že na Kubě obecně chybí peníze na obnovu všeho. Vnitřní zadluženost státu je obrovská. Takový copánek na přívodním kabelu jsem viděl poprvé.

Název hotelu je odvozen od jeskyně, která se nachází hned v těsném sousedství hotelového komplexu. Jeskyně slouží jako diskotéka. Jirka, náš vedoucí, pravil, že „to se musí vidět“. Tak jsme šli. K jeskyni jsme přicházeli za tmy, z útrob kopce bylo slyšet dunění hudby. Již nějakých 100 metrů od vchodu do jeskyně postávala děvčata a mladíci a snažili se seznámit s někým, kdo by je vzal s sebou na diskotéku a zaplatil jim vstupné. To činilo 3 CUC a na baru se dala vstupenka vyměnit za drink. Takže byl vstup vlastně zadarmo. Když jsme platili vstupné, nastoupila na nás opravdu krásná, štíhlá a vysoká Kubánka s krásnou pletí a jemně kudrnatými vlasy. Nedali jsme se a nechali ji tam. Na diskotéku jsme šli sami. Několik desítek schodů dolů, jeskynní chodby, hodně lidí, zesilující se hudba. Vstoupili jsme do hlavního sálu. Opravdu se jednalo o veliký jeskynní sál, kde u stropu měl svoji kukaň DJ, proti němu na druhé straně sálu byl bar obležený lidmi a na parketu tancovalo několik desítek lidí. Odhaduji, že tam mohlo být do 300 lidí. Pět bílých chlapů bez partnerek způsobilo, že mnohá děvčata zpozorněla a začala nás balit. Ne, že by nám jejich zájem vadil, Kubánky jsou skutečně krásné, a zvlášť když jim je okolo 20 let, ale šly do toho poměrně drsně. Líbíš se mi, miluji tě, chci 60 CUC na pokoji nebo 30 CUC tady v jeskyni. Za 40 CUC v taxíku. Nemají problém sáhnout chlapovi v rámci balení a vyjednávání o ceně do rozkroku a prohmatat ho. Na svůj věk to jsou zkušené obchodnice. Ošálit jsme se samozřejmě nenechali, ani jedna nemilovala některého z nás, ale milovala naše peníze. Popíjeli jsme mojito a pozorovali cvrkot. Kubánek, ale i Kubánců, kteří si svůj láskyplný obchod dohodli, bylo dost. Kubánky jsem samozřejmě přál i těm téměř imobilním staříkům, které obskakovaly čokoládové kůstky. Je to obchod, žádné city v tom nejsou. Obě smluvní strany musí být spokojené a tady jsou. V jeskynních chodbách byla různá zákoutí, kde se levnější varianta obchodu realizovala, na druhé straně od tanečního sálu bylo WC kategorie naší IV. cenové skupiny (žlábek a zeď – vše potřeno dehtem). Bylo zajímavé, že asi po půl druhé hodině naší přítomnosti ceny sexuchtivých Kubánek spadly skoro na polovinu. Ráno jsme museli být čilí, takže jsme takticky jeskyni včas opustili, aby náhodou ceny nespadly ještě níž J. Ano, Jirko, diskotéka v jeskyni se musí vidět. Měl jsi pravdu.

Trinidad má svoji atmosféru. Je tvořen malými domky, které si majitelé natírají různými barvami. Samozřejmě, že mezi barevnými jsou i ošuntělé a neudržované domy. Těch je většina. Na focení je Trinidad excelentní lokalitou. Fotili jsme ráno po východu Slunce, chodili jsme fotit i před západem. Druhý den jsme dojeli autem k nedalekému moři, kde jsme si v moři teplém jako kafe zašnorchlovali. Dno moře je zde tvořeno pískem a různě velkými valouny korálů s různou strukturou. Přiznám se, že mi to nedalo a pár korálových kamínků jsem přesunul z moře do auta. Snad je dovezu domů bez úhony. Na krásné písečné pláži byl jakýsi správce, který si řekl o 1 CUC za parkování auta a 1 CUC za jeden palmový deštník – za stín. Pán byl velice ochotný a nabízel cokoli. Peter ho vyzkoušel a objednal pro všechny mojita. Chlapík nasedl na kolo a skutečně přivezl suroviny a mojita nám namíchal. Když jsme měli kousek upito, tak dokonce sklenku dolil rumem. Opravdu to byl frajer a chlapík do kšeftu.

V tomto pohledném městečku jsme se stali „lovnou zvěří“. Jirka říkal, že ho zaráží, že celkově na Kubě nebylo moc turistů, takže naše sestava 5 mužů a 2 ženy se stala vítanou kořistí nabízečů nejrůznějšího zboží a nejrůznějších služeb. Hlavně těch sexuálních. Zajímavou příhodou bylo krátké pozastavení se u obchůdku, kde byly dvě prodavačky. Podívali jsme se zamřížovanou výlohou na nabízené upomínkové zboží, jdeme dál a zapadli jsme do hospůdky se dát místní specialitku z rumu a medu. Ještě jsme ani neměli kalíšky s nápojem na stole, když u nás stála jedna z prodavaček z nedalekého obchodu a družně si k nám přisedla. O co jí šlo? No o sex přece. Bylo jí úplně jedno s kým z nás. Jednoduše dostala chuť, tak přišla. Je pravda, že byla mladá, hezká, sametově čokoládová, oblečená do bílého trička s odhalenými rameny a džínových kraťasů s kšandami. Nebyla to taková ta obchodnice se sexem, jako ta z Jeskyně, o penězích vůbec nemluvila. Měl jsem pocit, že kdyby ji jeden z nás naložil do auta a odvezl kamkoli, tak by ji to uspokojilo. Zbavili jsme se jí slibem, že se večer sejdeme v Jeskyni. Vypadala, že tam přijde. Čekala asi, čekala ale marně.

Z Trinidadu je i další varování pro návštěvníky Kuby. V restauraci si předem domluvte cenu, klidně i zda je jedno mojito v ceně, a ptejte se, jestli cena je konečná. Setkali jsme se s podnikavcem, který měl malým písmem až na konci jídelního lístku uvedeno, že za servis připočítává k cenám v jídelním lístku 10%. Tato položka může večeři prodražit. Jak vidno, je to jako u nás. Spokojenost dělají lidé. Najde se vždycky nějaký vychcánek, který chce zbohatnout dřív, než soused, ale to je hodně krátkozraké. Byť ta hospůdka byla příjemná, už jsme do ní nešli a jídlo si dali jinde.

V Trinidadu jsme dospěli i k dalšímu zjištění. Kubánská kuřata nemají prsa. Zdá se někomu toto tvrzení jako nepravdivé? Již po třech dnech na Kubě jsme se všimli, že pokud si v restauraci dáme cokoli z kuřete, vždy je jídlo připraveno ze stehen. Prsa jako by nebyla. Proto se nabízí otázka: Kam mizí prsa z kubánských kuřat? Jsem zde čtvrtý den a jsem zvědav, jestli se mi podaří získat odpověď na tuto zdánlivě jednoduchou otázku.

Dnes je sobota 19. října 2013 a opět se přesouváme o 600 km na východ do druhého největšího města na Kubě, kterým je Santiago de Cuba. Je to bývalé hlavní město Kuby. Cesta nám trvala 9 hodin a to jsme se nikde necourali. Jirka s námi jel, jako kdyby nás ukradl. U nás by byl na konci cesty bez řidičáku. Silnice nejsou až tak hrozné, není na nich moc aut, jen je třeba počítat s koňskými povozy. Ty zdržují dopravu hodně. Posledních 50 km před Santiagem je silnice, kterou kdysi museli začít stavět ve velkém stylu. Plánovali určitě postavit dálnici s třemi pruhy pro každý směr. Nepovedlo se. Kus dálnice má pruhy jen tři, zbytek hotov není, byť mosty kdysi někdo postavil a ty se už rozpadají. Tam, kde pruhů je skutečně šest, jezdí koně, traktory, procházejí se lidé, na krajnici si hrají děti, a nikomu to nevadí. Každou chvíli tam jsou přejezdy do protisměru, takže najednou to proti nám prosviští kamión v protisměru. Evropan jen zírá. Když si představím, že náš VW Transporter jel určitě 150 km/h, že fofr mají i ostatní, tak ti lidé tam hrají se svým životem ruskou ruletu.

Po příjezdu do Santiaga jsme měli maximálně hodinu do západu Slunce. Proto jsme nejeli do našeho hotelu, ale na centrální náměstí a na terasu hotelu Casa Granda, ze které Fidel Castro vyhlásil úspěšnost své revoluce. Prakticky obdoba našeho KG v roce 1948. Na terase jsme si dali dvě mojita a vyfotili parádní západ Slunce. Do hotelu Versalles jsme dorazili po osmé hodině. I zde jsou po zahradě rozesety dvoupatrové bungalovy a i zde jede klimatizace na plný výkon. Jsme tu jen na přespání, ráno po snídani půjdeme do města udělat pár obrázků a před polednem se přesuneme ještě dál na východ do Barracuy.

Ráno jsme si dali desetiminutovku focení před obrovským obrazem všech možných komunistických potentátů. Zkuste se na tu fotku mrknout. Poznáte je všechny? Na další fotce je i rozklíčování jednotlivých hlav.

Byť jsme si na dopolední Santiago dali dvě a půl hodiny, zvládli jsme centrum projít dříve. Zajímavou se stala zastávka v místní kavárně, kam vešel vysoký černoch v tričku se zlatým nápisem Triumph a velmi přátelsky se měl k naší skupině. Byl to boxer, jehož ruce připomínaly lopaty. Moje dlaň v porovnání s jeho připomínala ručku dítěte. Po svém šou si řekl o dvě piva, dostal je. Nebyl násilně vlezlý jako mnozí jiní Kubánci a pobavil. Před hotelem Casa Granda, kde jsme parkovali, jsme se přes poměrně nepříjemně dotírající skupinku místní chudiny dostali do auta a vyrazili jsme směr Baracua.

Cesta probíhala v pohodě. Vedla mimo jiné i přes Guantánamo – město, jehož jméno proslavila píseň Guantamera a které je známé i kvůli vojenské základně USA, která se zde v jednom půvabném zálivu nachází. Součástí základny je i vězení, kde jsou v současné době od světa izolováni polapení teroristé. USA zde mají území v pronájmu na základě již letité mezistátní smlouvy za 2000 dolarů ročně. Od roku 1959, kdy Kubě vládne revoluce, Kuba přijaté nájemné vrací Američanům na výraz nesouhlasu s pronájmem zpět. Nic moc se smlouvou asi neudělají, protože smlouvu lze zrušit jen na základě mezistátní dohody. Byť jsme se chtěli zastavit na hranici amerického vojenského území, tak se nám to nepodařilo. Narazili jsme jen na bránu kubánského vojenského území, které si Kubánci zřídili před tím americkým. Když jsme se ptali místních, kudy vede cesta k Američanům, nevěřícně na nás zírali a bylo vidět, že nevěděli o přítomnosti americké jednotky zhola nic. Jejich nevědomost rozhodně nebyla předstíraná. Místo zastávky u věznice jsme se zastavili u Karibského moře a udělali si zde pár obrázků. Obrovská nádherná a liduprázdná pláž lákala k odložení foťáku a skoku do moře. Koupačka byla na tomto místě excelentní. Čtyři pánové šli naostro, cudný zbytek zůstal fotit na břehu. Modré moře, bílý písek, příjemné vlny a vedro udělaly z půl hodinky jedinečný zážitek. Z tohoto místa si vezu domů krásnou velikou mořskou houbu, kterou jsem našel asi 30 metrů od moře. Je vyschlá a nesmrdí. Rozloučili jsme se s Karibikem a vyrazili do hor. Itinerář byl neúprosný. V horách jsme si od místních koupili do auta banány a v banánovém listu zabalenou pochoutku vyrobenou ze strouhaného kokosu a zřejmě i banánu a dalších ingrediencí. Byla to chuťově dobrá energetická bomba. Pracovně jsme ji nazvali Cornettem. Příjemnou se stala horská zastávka u matky s dětmi, kde ona na silnici prala prádlo, a děti si hrály a na motokáře bez motoru sjížděly silnici. To vše za plného provozu. Ještě, že tady těch aut moc nejezdí. Svezli jsme se taky, byl to věru fofr. Děti jsme obdarovali hračkami a botami. Baracuy jsme dosáhli ještě za světla, takže úkol byl splněn.

Hotel Castillo je bývalou tvrzí na kopci nad městem. Z pokoje máme nádherný výhled na město, moře a stolovou horu. Po ranním focení východu Slunce a po snídani vyrážíme fotit do města, odpoledne jedeme na asi třicet km vzdálenou pláž. Ve městě jsme dopoledne narazili na místního Angela, kterého Jirka znal již z minula. Ten zřejmě neměl co dělat, takže velmi ochotně s námi odpoledne jel a udělal si výlet. Je pravdou, že takovému okamžitému rozhodnutí by podlehla většina Kubánců, protože se do práce nijak nehrnou. Angel je postarší pán, který je hrdý na to, že není komunista, ale že je revolucionář. Jaký je v tom rozdíl a hlavně proti komu tu revoluci zdejší revolucionáři vedou, jsem se nedozvěděl.

Když jsme zastavili u pláže, spatřili jsme nádherné místo pro opuštěnou dovolenou. Na asi půl kilometrové pláži pobíhala drůbež a prasata, na konci pláže byl domek s nápisem bar – restaurant. U majitele restaurace jsme si objednali jídlo v divočině. Dostali jsme vynikající velikou mísu vyloupaných krevet, ryby, banánové chipsy, rýži, maso, mušle … Jídlo bylo výborné, prostředí krásné a zvláštní. Fotili jsme zde celé odpoledne, chtěli jsme zůstat i na večeři, měli jsme mít mimo jiné i obrovského kraba, ale slejvák nám to překazil. Dali jsme rychlý ústup a už v devět hodin jsme byli na hotelu.

Na úterní ráno Jirka naplánoval výstup na stolovou horu. S úctou k její velikosti jsem si dal pauzu na odpočinek a psaní tohoto článku, takže se na useknutý kopec koukám od hotelového bazénu popíjeje mojito a říkám si, jestli na kopci náhodou neuvidím postavičky mých spolucestujících. Dopoledne jsem si skočil do města a seznámil jsem se tam s chlapíkem, který byl na přelomu režimu v Československu v Čechách a na Slovensku. Mluvili jsme spolu česko slovensko španělsky. O českém fotbale z dob Karla Brücknera věděl víc, než já. Dozvěděl jsem se, že pokud on si chce koupit kuře, musí si nějak sehnat naše pesos convertible – již známé cucy. To samé platí i o pohonných hmotách. Nechápu, že někdo může tvrdit, že je tento systém normální. I to prase na včerejší pláži je svobodnější, než Kubánec. Na pět Kubánců je jeden policajt. To musí Fidela stát sakra velké peníze. To, co jsme my dali za jednu porci jídla, má některý Kubánec na celý měsíc. Kubánci se bojí se rozevírání majetkových nůžek. Bojí se toho, že pokud by byla změna, proběhla by krvavě. Proto zuby nehty brání tu nesvobodu, kterou mají. Vyhovuje jim. Nazývají ji revolucí. Matkou Kubánců je REVOLUCE. (MUJER ES revolución – čtu na jednom domě v Baracuy.)

Večer jsme jeli fotit vrak lodi, který se pomalu, ale jistě rozpadává ve zdejším zálivu. Jirka vzal z Česka s sebou kopačky a prý že jdeme podarovávat. Na hřišti tam hráli fotbal asi 14 letí kluci, dva z nich měli pravé druhé Vánoce. Byli zaskočeni, dojati a měli z dárku radost. I my dospělí jsme dojetí neskrývali a měli jsme radost s nimi.

Je středa, my opouštíme Baracuu a nabíráme směr Holguín. Sedmdesát kilometrů mezi Baracuou a městem Moa bylo malou terénní vložkou. Vzpomněl jsem si na silnice v Ekvádoru, které se tam rozdělují na dálnice, asfaltada a non asfaltada. Silnice do Moy byla možná kdysi asfaltada, ale za desítky let svůj asfaltový povrch dávno ztratila. Město Moa, kde jsme se opravdu jen na pár minut zastavili, je „snem“ dovolené na Kubě. Kdo chce mít krásně tmavou červenou barvu na kůži i na plicích, pak ať jede do Moy. Protože se jedná o město kobaltu, je zde od rozsáhlých dolů vše do červena. Moa jsou zanedbané paneláky, obrovský důl na kobalt, obrovská kaliště na kobaltový odpad, takže okruh 15 km okolo města je hnusná měsíční krajina, kam by dobrovolně jel jen blázen a kde žije jen sebevrah. Rychle pryč odsud.

Do města Holguín jsme dojeli ještě za světla. Bydleli jsme v hotelu bungalovového typu, kde architekt použil hodně dřeva a vše citlivě zasadil na kopec asi 20 km od Holguínu. Zde jsme zvládli jen večeři a druhý den jsme museli hodně brzy vstát, protože jsme přejížděli na severní ostrovy Kuby. Hotel v Holguínu jsem opouštěl s těžkým srdcem, protože se mi tam líbilo, v přilehlé zahradě by se dalo krásně fotit a bazén jsme si jen vyfotili. Bohužel itinerář naší cesty byl neúprosný a Melia hotel na Cayo Guillermo měl pro nás připraven tři dny rozmazlování svým all inclusive.

Do hotelu Meliá Cayo Guillermo jsme přijeli po půl čtvrté odpoledne, zavazadla jsme nechali na recepci a vzali jsme útokem hotelovou italskou restauraci. Oběd jsme stihli, byl vynikající, teprve pak jsme se šli ubytovat.

Ještě se vrátím o nějakých padesát kilometrů zpět. Hlavní kubánský ostrov spojuje s ostrovy „Cayo“ 25 km dlouhá sypaná hráz s asfaltovou silnicí, kterou tak Fidel rozdělil moře na dvě části. Je to obrovské megalomanské dílo, kterým si chtěl dokázat, kdo ví co. Když jsem si představil, že na Kubě je infrastruktura v žalostném stavu, že domy byly krásné před Fidelovým obdobím, že jsou lidé, kteří dřou bídu s nějakými 500 korunami na měsíc, nejraději bych ho nechal zbavit svéprávnosti. Ostrovy Cayo jsou vlastně bažinami s nadmořskou výškou pár cm. Kdo zde chtěl postavit hotel, musel přivézt neskutečné množství kamení a suti a sám si tak vytvořit pozemek ke stavbě. Při tom samozřejmě zničit zdejší ekosystém. Protože zde vůdce kubánské revoluce nechal postavit svoji chloubu v podobě hráze, místní sem nepustí. Na hráz a na ostrovy Cayo se běžný Kubánec nedostane, i my jsme museli projít policejní kontrolou, předkládat pasy a zaplatit za přejezd hráze asi stovku na naše koruny.

Nechci se o hotelu Melia moc rozepisovat. Hlavní náplní zdejších dovolenkářů není poznávání Kuby, ale neomezený přístup k jídlu a k pití. Alkohol zde teče proudem, a jestli se jinde pije první liga, tak tady se pije olympiáda. Jednomu nedá, aby neochutnal 20 letý kubánsky rum, který tady v obchodě stojí asi 3500 Kč, či aby si místo vody nedal vynikající koktejly. Večeře jsou zde natolik bohaté, že se nedá vše ochutnat. Takticky se vzdávám jídel, která znám, neboť jejich chuť si dovedu představit a jdu po lahůdkách. Nepamatuji se, že by mě někde hostili neomezeným množstvím krabích klepet, krevet, ryb, steaků, sýrů a k tomu ještě flambovali banány, přidávali dortíčky a zmrzlinu. Joj, na ta krabí klepeta budu ještě dlouho vzpomínat! Do hotelu jsme přijeli za vedra, druhý den začalo pršet a s malými přestávkami pršelo pořád. Za deště se ukázalo, kde soudruzi z Kuby udělali chybu, takže zahrada hotelu byla pod vodou, provazy vody neměly kam odtékat, dlažba byla kluzká, byly na ní louže a chůze mezi restauracemi a barem byla o ústa. Hotel Melia byl fajn, ale po třech dnech už ho bylo dost. Něco jsme nafotili i tady, ale počasí nám nepřálo, nebylo to ani na focení a ani na koupání. I přes déšť a vítr bylo venku skoro 30 stupňů. Byl jsem rád, že jsme jeli pryč. Už to byla nuda, nechápu, že mnozí takový způsob trávení dovolené v resortu a s animátory považují za dovolenou snů. Každý den je tady na jedno brdo. Snídaně – oběd – večeře – do toho desítky koktejlů, panáků a kafí a 2x denně animátoři.

Jedeme, nabíráme směr Havana. Do 14 hodin musíme odevzdat auto, takže jsme si naplánovali, že si dáme sraz v 5:15 h u auta. Jaké to bylo překvapení, když jsem se ráno vzbudil a bylo 6:12 h! Naštěstí se nic nedělo, akorát jsme spadli do posunu času, takže jsme zaspali všichni – snad všichni – to už nevím. Do Havany jsme dojeli včas, ubytovali jsme se v nám známém hotelu Plaza, šli jsme fotit do města street foto, skočili jsme na večeři a mojito, pak do postele si užít poslední kubánský spánek. Pondělní havanské dopoledne jsme strávili opět s foťákem v ruce. Vyrazili jsme směrem k továrně na doutníky. Z továrny si odnášíme základní informaci, že za 8 hodin musí pracovník vyrobit 150 doutníků. Poznatek: Doutník neválí stará Kubánka na svém stehně J. Oběd, rozloučení a hurá na letiště. Jeli jsme na korbě malého náklaďáčku a cestou jsme samozřejmě z korby fotili. Připadal jsem si jako na safari v Keni. Odbavení na letišti šlo rychle, a to i přes moji nadváhu zavazadel. Dámu na letišti jsem uplatil malým dárečkem pro děti a rázem 5 kilo nadváhy bylo zapomenuto a korálové kameny a velká mořská houba můžou jet do Česka.

Dnes je 29. říjen 2013. Už jsem si posunul čas na střední Evropu. Sedím totiž v letadle a dopisuji tento článek. Letíme domů. Už máme za sebou večeři v podání KLM, před sebou ještě asi sedm hodin letu do Amsterdamu a po deseti hodinách v Holandsku bychom se měli ve 21:00 dostat do Prahy. V útrobách letadla mám velkou mořskou houbu z karibského pobřeží, korálové kameny od Trinidadu, nějaké doutníky, kakao a pár výrobků ze dřeva. Rum nevezu, už takhle mám nadváhu. Samozřejmě, že si vezu vzpomínky na parádní pobyt. Za to všechno patří dík naší partě, šéfovi Jirkovi a v neposlední řadě Livii a její cestovce Exotica Cuba.

A pozorný čtenář se teď zeptá, jak je to s těmi kubánskými kuřaty. Kubánská kuřata v obchodech neexistují. Maso z kuřat se dováží, a protože prsa jsou drahá, dováží se jen stehna. To, že celé kuře má méně přidané hodnoty práce, než již částečně zpracované, zdejším nedochází. Na Kubě tedy jídlo z kuřecího prsa nedostanete.

xxxxxx

Moje poznatky a postřehy z října 2013:

- Za 1 EUR jsem dostal 1,32 pesos convertible CUC

- Peníze je nutné vyměňovat výhradně v místech označených názvem CADECA. Jsou to kouzelníci, takže je nutné přepočítat si dobře vrácenou hotovost.

- V prodejnách a mezi lidmi se o měně CUC hovoří jako o dolarech a dokonce se pro CUC používá i značka dolaru.

- Ceny:
Mojito a další koktejly stojí 2 – 3 CUC
1,5 litru vody je za 0,7 CUC v obchodě a na benzince, 2,5 CUC v hotelu. Je třeba kontrolovat originální uzavřenost lahve. Jsou schopni prodat v lahvi i vodu z vodovodu, která je pro nás nepitná.
Rum 3 letý do 6 CUC
Piva tu jsou dvě. Slabší Crystal a silnější Bucanero. Stojí stejně 1 CUC za 0,3 litru.
Langusta je nejdražší. Jídlo z ní stojí v restauraci okolo 12 až 13 CUC. Všechna ostatní jídla jsou levnější. Výborná je enchilada z krevet. Stála 7 CUC.

- Oproti nám jsou o mnoho let pozadu. Minimálně o 50 let. Obchody jsou poloprázdné, je v nich pouze výběr rumu. Rozhodně je v regálech více volného místa, než místa obsazeného zbožím. Fronty jsou před železářstvím, před obchodem s potravinami…. Všude. Výlohy jsou prázdné a špinavé. Vzpomenu-li na roky před rokem 1989 u nás, tak je to nebe a dudy. My jsme se měli královsky.

- Jídlo z kuřete je vždy připraveno ze stehen. Prsa jako by nebyla. Kuřata nechovají a prsa nedovážejí.

- Maso se nabízí vystavené na slunci, nechlazené a ničím nepřikryté. (Naše hygieniky a Evropskou unii by z toho klepla pepka.) Mléko se prodává rozlévané z konví do přinesených nádob (u nás asi před 50 lety).

- Byť je Kuba nádherně zelená a velká, mnoho půdy je ladem. Mohla by být potravinově soběstačná, ale není. Proč se na Kubu dováží kuřecí stehna a proč si je nevykrmí sami, nechápu.

- V hotelích je kritický nedostatek zeleniny. U snídaně mnohdy nebyla žádná. Rajče jsem neviděl nikdy, okurku jen jednou v Havaně. V hotelu Meliá byla hojnost všeho. Opravdu hojnost hojnosti. Mimo hotel Meliá a jim podobné je z ovoce k mání pouze papája, banány, grep a kubánské pomeranče. Snídaně jsou všude stejné. Jeden druh sýra, jeden druh salámu, vejce jako omeleta nebo jako volské oko. Kdo tady nebude pít mojito a jiné nápoje s cukrem, zhubne.

- Lidé si na ulicích říkají o mýdlo a propisovačky. Za každý prd chtějí dolar (tedy ten jejich CUC).

- Lidé na ulici jsou otravní. 100 x za den je slyšet pískání, pokřikování slova amigo, to vše ve snaze o kontakt, který končí tím, ze člověka chtějí o něco pumpnout. Bohužel na jejich hladu po penězích mají svůj podíl i turisté. Dávají jim peníze i tam, kde nemusí. Ta otravnost je skutečně velká.

- V pohodě se domluvíte anglicky. Samozřejmě, že španělština je výhodou. Když začněte španělsky, jsou příjemně překvapení. To je s námi hodně podobné.

- Kubánci nemají potřebu nemovitosti udržovat. Jejich technický stav je mnohdy žalostný, přesto je uvnitř čisto a uklizeno. Havana musela být kdysi nádherná. Nyní je zdevastovaná, neudržovaná, ošuntělá a depresivní. Kubánci k nemovitostem nemají vztah. Nežli by dali peso do údržby, tak dům nechají rozpadnout. A to platí všude. Pamatuje-li někdo na osud nemovitostí v českém pohraničí, či na osud sídliště Chánov, lze ho vztáhnout na Kubu. Kubánci nemovitosti spotřebovávají a nemají potřebu se svým obydlím a svým městem pochlubit.

- Lidé se tu dělí na komunisty a revolucionáře. Není to totéž. Stav se jim líbí, po změně netouží a neuvědomují si, že sami to nezvládnou. Bohužel se tento postoj promítá do všedního života. Kuba má veliký potenciál, je jen otázkou, zda Kubánci budou chtít pracovat a pro svoje blaho něco udělat. Zatím mají jen prázdné řeči o revoluci. Milují Fidela, Raula prý rádi nemají. Podle mého názoru mají slovo revoluce totálně zdegenerované, nemají vnitřního nepřítele, jejich cílem je budování světlých zítřků. Jen si neuvědomují, že musí pracovat a že bez práce jim nikdo nic nedá.

- Stejně jako se u nás říkalo, že kdo nekrade, okrádá rodinu, tak na Kubě lze říci, že zde krade ze společného každý. Na ulici poznáte, co je poblíž za továrnu. V Baracuy byla továrna na čokoládu, město bylo zaplavené čokoládou a kakaem. V Havaně okolo továrny na doutníky byly chodníky zaplaveny doutníky věhlasných značek. A tak by se dalo pokračovat.

- Okolo silnic nestojí žádné billboardy. Jsou zde jen betonové desky s různými budovatelskými hesly, jejich obsahem je revoluce, práce, disciplína, budoucnost, Fidel, Che Guevara (celým jménem Ernesto Rafael Guevara de la Serna), dokonce i Hugo Chaves je sem tam vidět. Mimochodem - víte, že mistr popravčí Che Guevara pobýval v 60. letech několik týdnů v obci Ládví? Víte, že mu dělal poradce náš Valtr Komárek v letech 1964-67?

- Vozový park je tvořen auty z 50. let, ale jsou vidět Fabie, Peugeoty, VW, Hyundaye, čínská auta atd. Ta nová auta si pořizují ti, co pracují.

- Po celou dobu pobytu jsme neviděli ani jednu bouračku, tedy ani jeden ťukaneček.

- Policie má respekt. Je nutné počítat s tím, že dostanete-li se do názorové neshody s místním člověkem, bude na jeho straně a cizinec bude mít víc práce, aby prokázal svůj názor.

- Pro nabíjení mobilu, akumulátoru a tabletu stačí mít redukci na americkou zásuvku. Byť je tady 120V, tak žádný transformátor není třeba. Nabíječky si s tím poradí.

- Na Kubě nefunguje GPS.

- Mobil funguje, do CZ je sms za asi 14 Kč, minuta stojí přes 60 Kč. Drahá jsou data.  (stav k říjnu 2013)

- Hodina na internetu je za 150 Kč (na tuto možnost jsme narazili 2x za 14 dní) .

- Mezi východem a západem ostrova je vzdálenost asi 1300 km, což má vliv na západ a východ sluníčka. Rozdíl je asi 20 minut.

- 14 dní tady člověk vydrží v kraťasech, sandálech a tričku. Mně se nejlépe osvědčila letní lněná košile od Bushmana. Saje a příjemně chladí.

- Kubánci nesmějí cestovat mezi jednotlivými kraji (provinciemi, kterých je 15). Na hranici kraje je policejní kontrola a kamery. Když Kubánce odchytnou, chtějí vědět, kolik má peněz na pobyt jinde a podle toho vydají povolení k pobytu na 3 – 14 dnů. I tak se udržuji v nevědomosti a zabraňuje se sestěhovávání. Nejvíc se Fidel bojí toho, že by se lidé přestěhovávali do Havany.

- Východ ostrova je o mnoho krásnější a zelenější, než střed ostrova. Na západě jsem nebyl.

- Holky jsou na Kubě krásné, jsou upravené, hezky oblečené, voní. Sex na Kubě není problém. Holky si i na ulici o sex samy říkají. Je však třeba počítat s tím, že neznají kondom. AIDS neřeší. Více je nahoře v článku o diskotéce „Jeskyně“ v Trinidadu.

 

Pro jistotu ještě jednou zopakuji: HOLKY NA KUBĚ JSOU OPRAVDU KRÁSNÉ.

- Děti jsou jedním slovem krásné a jsou to děti ulice.

- Kuba nemá problém s PET lahvemi. Pro místní je to poklad a v popelnici dlouho nevydrží. Totéž platí i o plechovkách od piva.

- Osobně se obávám toho, co s Kubou bude, až Kubánci zjistí, že to sami nezvládnou, že jsou totálně vysátí a že s revolucí jdou do pekel. Práce jim nevoní, salsou se neuživí a nikdo jim zadarmo nic nedá. Pokud budou pokračovat v tom, co jsem měl možnost vidět, přestanou k nim jezdit turisté a skončí raz dva. Turisté totiž nebudou do nekonečna zvědaví na to, že v restauraci, kde si dají večeři a popijí mojito, je záchod v žalostném stavu, splachuje se plechovkou vody a ještě hostinští žádají svého hosta o poplatek za použití. 4 hvězdičkový hotel musí mít evropské parametry, plesnivé zdi neobstojí. Letiště v Havaně, které si říká mezinárodní, nemůže mít jen jedny záchodky společné pro ženy i muže. To je ostuda. Záchody s názvem UNISEX WC je na letišti raritou. Od souseda jste odděleni jen deskou o výšce 160 cm, takže já stojíc u mísy se svými skoro 2 metry jsem se přes prkno zdravil s vedle sedící sousedkou. Pisoáry na letišti nejsou.

- Po dvou týdnech říkám: Začněte makat, zprivatizujte, co se dá, a nespoléhejte se na druhé. Máte krásnou zemi, kterou okrádáte, jen spotřebováváte a nic jí nevracíte. Jste podivným mixem 50. let min. století s výstřelky poslední doby. Už nejste ani živoucím muzeem, či živoucím skanzenem.

- Kuba je krásná, hudební, se svojí kulturou, se smějícími se lidmi, a přitom je ale smutná, depresivní, omšelá, rozpadající se, zatím bezpečná a neskutečně sexy.

- Kubo, jsem rád, že jsem tě snad alespoň trošičku poznal. Snad se moje poznatky moc neliší od reality a jestli ano, přijmi moji omluvu - čerpal jsem z toho, co jsem viděla a slyšel. Teď se ale radši se vracím do toho našeho českého bordelu, který je mi přece jenom bližší.

Nyní všechny čtenáře tohoto článku zvu do galerie fotografií z Kuby, které snad trochu dokreslí zde popsanou atmosféru Expedice Kuba 2013.