Get Adobe Flash player
Přístupy
mod_vvisit_counterDnes35
mod_vvisit_counterVše147858
Facebook
Login



EXPEDICIÓN ECUADOR Y GALÁPAGOS 2009

 

 

EXPEDICIÓN ECUADOR Y GALÁPAGOS 2009

 

Psal se únor 2008 a já seděl spolu s ostatními účastníky fotografické expedice do Jihoafrické republiky v hotelu v Kapském Městě a hodnotili jsme celou akci. Pamatuji si, že právě zde jsem dostal nápad a do fóra jsem pronesl: „Jel by se mnou někdo příští rok do Ekvádoru a na Galapágy? Umím to zorganizovat.“  Protože zájem projevilo několik z nás, po návratu jsem onu myšlenku nepohřbil a začal ji rozvíjet. Zavolal jsem svému kamarádovi Martinovi, znalci místních poměrů, protože v Ekvádoru několik let žil. Vysvětlil jsem mu, co a jak a on spolupráci neodmítl. Byli jsme na to dva. Já komunikoval směrem k lidem a zajišťoval jsem vše potřebné v CZ, Martin komunikoval a zařizoval vše přes oceán. Od začátku jsme oba věřili v plnou obsazenost expedice a v úspěch akce. Prvotní myšlenka byla taková, že nás pojede 12 a že si pronajmeme 3 terénní auta (to proto, aby každý mohl sedět u okénka). Přibližně v polovině května 2008 jsme měli vyprodáno 7 míst z 12. Ve vztahu ke všem účastníkům expedice jsem já vystupoval jako jejich zmocněnec a požíval jsem ode všech 100% důvěru. To mě nejen těšilo, ale zároveň velmi zavazovalo. Od května 2008 jsem všem přihlášeným začal posílat maily s názvem „občasník“, kde se účastníci mohli dozvědět nejen, kdo další přibyl, ale i co se děje organizačně, co s sebou, jaké očkování atd. Občasník zajišťoval informovanost a zároveň způsoboval onen pocit těšení se na akci, která se postupně blížila. V létě jsme byli naplněni a zájem byl o další místa. Po dohodě s ostatními jsme se rozhodli, že expedici rozšíříme na 16 účastníků, tedy v Ekvádoru 4 auta a že tím rozšířením získáme hlavně na Galapágách. Budeme mít lepší a větší loď. V listopadu 2008 proběhla společná schůzka, abychom se poznali, řekli si nějaké poznatky i osobně (do té doby jsme si jen mailovali nebo telefonovali) a věděli jsme, že za necelý čtvrt rok odlétáme. V lednu 2009 jsme byli 100% připraveni. Vše potvrzeno, vysílačky na spojení mezi auty nakoupeny, speciální expediční trička pro každého z nás vyrobena (blíže fotky z rovníku), propagace akce prostřednictvím laskavého přispění Radia Beat probíhala,  podpora ze strany subjektů Stance Communications a ČD Cargo nasmlouvaná, mohli jsme nabrat směr Ekvádor.

 

Psal se 4. únor 2009 a na pražské Ruzyni se sešlo 16 natěšených lidí s vidinou, že zítra ráno budeme na rovníku v hlavním městě Ekvádoru, kterým je Quito. A skutečně – je 5. února 2009, my vystupujeme po několika hodinovém letu z letadla, sedáme do hotelového autobusu a jedeme se ubytovat na dvě noci do hotelu Sheraton. Odpoledne podnikáme návštěvu historického Quita, druhý den vyjíždíme lanovkou na Cruz Loma nedaleko sopky Pichincha (čti: pičinča), tyčící se nedaleko nad Quitem. Ten, kdo má čas a zájem, může využít služeb místních Indiánů, kteří turistu odvezou na mulách až ke kráteru. Počasí je velmi příjemné. Quito je přibližně ve stejné nadmořské výšce jako Gerlachovský štít, je tu však teplo, my máme kraťasy a sandály. Odpoledne nás čeká návštěva rovníku. Zde jsme svědky několika „rovníkových pokusů“ – např. na severní a jižní polokouli se vypouštěná voda točí na opačnou stranu, lze postavit vejce na špičku hlavičky hřebíku aj. Na samotném rovníku pak lidé různě vymýšlejí, jak jednu část těla dají na severní polokouli a druhou na jižní…

 

7. února 2009 odjíždíme na letiště a letíme přes Guayaquil na Galapágy. Vystupujeme z letadla na ostrově Baltra a zažíváme skutečné vedro. Okamžitě jsme zpoceni a je nám opravdu hic. Na letišti na nás čeká náš galapážský průvodce Fabian, který nás doprovodí až na loď Daphne a který s námi bude non stop celých 5 dní, během kterých budeme poznávat „ráj na Zemi“. Naše loď Daphne nabrala směr na ostrov stejného jména. Když jsme se blížili k ostrovu Daphne s lodí Daphne, začaly naši loď doprovázet fregatky. Fotografové vytáhli svoje nádobíčko a fotili o sto šest. Ostrov jsme objeli, viděli jsme lachtany, tereje modronohé a další zvířata, ale pořád „jen z lodi“. Noc trávíme v přístavu Puerto Ayora na jihu ostrova Santa Cruz. Ráno jsme si „cvakli“ nejen slivovičku z domova, ale i pár snímků vycházejícího Slunce a po snídani jsme odjížděli motorovým člunem do Darvinova parku želv a leguánů. Odpoledne nás Fabian vzal do centra ostrova s tím, že jedeme za ptáky a že budeme fotit zdejší pěnkavy. Vystoupili jsme z autobusu a kousek od parkoviště byla díra do země srovnatelná s naší Amerikou v Českém krasu. Fabian umě pískal a napodoboval pěnkavy a lákal je na svoje ptačí zvuky. Právě zde si vysloužil svoji přezdívku Pěnkava. Pár fotek jsme udělali, ale pořád jsme cítili, že tady toho musí být víc. Přece ty želvy nejsou jen v zoo a pěnkavy nás taky neuspokojily. Kde ten ráj schováváte? Fabian Pěnkava nás však uklidňoval. Maňána (zítra) se vzbudíte po celonoční plavbě na ostrově Genovesa, kam se hned tak nikdo nepodívá a zde budete v tom pravém ráji. A skutečně, ráno jsme již na palubě, fotíme východ Slunce, fregatky a tereje a přibližujeme se k pevnině. Ano, je to Genovesa. Je vedro, mažeme se krémy s ochrannými filtry a vyrážíme na ostrov. Člun nás odveze na ostrov, my vylézáme a nevěříme svým očím. Jednoduše nádhera. Ostrov je plný ptáků, kteří se nebojí člověka. Pár centimetrů ode mě přistane terej modronohý, já mám na svém Nikonu nasazeno dlouhé sklo – zoom objektiv s ohniskem 200 – 400 mm a musím od tereje odstoupit, aby se mně vůbec vešel do záběru! Neskutečné! Foťáky cvakají, my jsme v sedmém nebi. A to ještě nevíme, co nás čeká odpoledne! Přibližně po 2 hodinách jsme se vrátili ke člunu s tím, že okolo pobřeží budeme šnorchlovat. Vlezli jsme do vody a hle – další kouzelné pohledy. Na břehu se na kamenech povalují lenošící lachtani, terejové, rakové a nás si ani nevšímají. Ale jen zdánlivě. Hlavu mám pod vodou a sleduji život pod hladinou, když najednou vidím proti mně obrovské torpédo, které okolo mě prosvištělo tak, až mě proud vody odhodil bokem. Vystrčím hlavu z vody a hle. Žárlivý 150 kilový samec lachtana mi dává najevo, že ať se okolo té jeho lachtanice netočím, neboť tady je pánem on. Stahuji se a on vítězoslavně zachrochtá. Já si oddechl, že okolo mě jen proplul a že mě nechtěl zlikvidovat hned a dal mi milostivě ještě šanci odtáhznout za jinou samičkou. Odpoledne na Genovese bylo jedním slovem fantastické. Na jiném místě ostrova než dopoledne jsme udělali krátkou procházku, kde jsme opět fotili ptáky a lachtany a pak jsme se na písečné pláži spolu s lachtany fotili, blbli jsme a koupali jsme se. Dnešní den vyšel. Homo sapiens na Galapágách NENÍ PREDÁTOREM!

 

Nebudu se zde rozepisovat o každém jednotlivém dni, ale nemohu nenapsat o jednom z nejsilnějších zážitků, který jsem si z Galapág odvezl a který se mi podařilo nafotit. Jdeme po černé sopečné pláži, kterou obývali mořští leguáni a krabi, kteří svojí oranžovou barvou na černém sopečném podkladě nádherně vynikají. Po několika stech metrech jsem došel ke skupině lachtanů a vidím, že jedna lachtanice právě překousla pupeční šňůru novorozeného lachtáněte. Protože jsem nevěděl, co bude dál, zapomněl jsem na leguány a kraby a začal fotit porodem vyčerpanou lachtanici spolu s jejím potomkem. Ve fotogalerii jsou zachyceny ony první minuty lachtáněte až do jeho prvního napití mateřským mlékem.

 

Je 12. února 2009 a náš pobyt na Galapágách je u konce a odlétáme do Guayaquilu – největšího města v Ekvádoru (asi 4 mil. lidí), kterým protéká řeka Guaya. Místní podnikatelé se složili na vybudování dvou a půl kilometrové promenády okolo řeky, která je skutečně uchvacující. Dalším zážitkem z Guayaquilu byl park nedaleko našeho hotelu, ve kterém zcela volně žijí suchozemští leguáni, které si návštěvník bez jakéhokoli omezení může vzít do ruky, dá si ho na sebe atd.

 

Další den ráno jedeme do půjčovny aut a přebíráme naše čtyři teréňáky Nissan Pathfinder a opouštíme Guayaquil a směřujeme k Pacifiku. Po několika hodinách jízdy přijíždíme do vesnice Ayampe, kde na nás čeká ubytování v hotelu postaveného z bambusu. Jednalo se o velmi stylové zařízení a hlavně všichni se zde cítili velmi příjemně. Druhý den jsme jeli do nedalekého Puerto López, kde se účastníci naší expedice rozdělili. Jedna část jela na nedaleký ostrov, kterému místní říkají malé Galapágy a kam jezdí ti, kteří se na ty pravé Galapágy nedostanou. Druhá skupina jela do nedalekého národního parku, jehož součástí byla i překrásná dvou a půl kilometrová pláž, kterou za celý den navštívilo přibližně 100 lidí. Zde jsme si opravdu užili a nabrali jsme sílu na zítřejší nejméně záživnou etapu naší expedice. Čeká nás přejezd Kordiller a více než 500 km cesty. Pro našince by se mohlo zdát, že to nebude nic náročného, ale my víme své. Z mapy na nás koukají informace o úsecích cesty, které jsou prezentovány jako asfaltové, ale u většiny silnic je poznámka „non asfaltáda“. Ještě že máme terénní auta.

 

Píše se 15. únor 2009 a my se krátce zastavujeme v Puerto López na rybím trhu, kde nás fascinují fregatky – zlodějky místních rybářů (kradou rybářům již ulovené ryby přímo z lodi). Opouštíme Puerto López a směřujeme do 500 km vzdáleného města Baňos. Odhadujeme, že bychom na místě mohli být za 12 hodin. Cestou do hor nás zastihne déšť, zima a ve 3500 metrech nad mořem jednomu z našich Nissanů vypoví službu topení. Auta dostáváme po neasfaltové silnici do výšky 4000 metrů nad mořem, auta ztrácejí vlivem řídkého vzduchu výkon, ale my jedeme dál. Překročili jsme Kordillery a po 14 hodinách jízdy jsme v Baňos. Obdivuhodně přívětivě se zachovala půjčovna aut, která nám přivezla zcela nového Nissana a odvezla si to s pokaženým topením. Baňos je kouzelné město hned vedle činné sopky Tungurahua a náš hotel je přímo naproti lázním s termálními prameny, kde je možno se vykoupat ve vodě teplé nad 60 °C. Mnozí lidé, když tuto teplotu vody zjistí, obětují své dva dolary za vstup a odcházejí. Sopku Tungurahua jsme zastihli v téměř klidové fázi, pouze si jednou odfoukla ze svého jícnu. Ještě v Ekvádoru jsme se však dozvěděli, že dva dny po našem odjezdu bylo možné sledovat erupci sopky a z ní vytékající lávu. My už jsme v té době byli v Amazonii obklopeni řekou Napo, pralesy, pohostinností nádherného a stylového hotelu Casa del Suizo a milých lidí z vesnice Ahuano. S naším místním průvodcem jménem José (důvěrně jsme mu říkali Pepa) jsme navštívili nejen prales, ale byli jsme se podívat i v obydlí místních lidí, viděli jsme místní školu a jak Ahuančani žijí a baví se. Pobyt v Ahuanu mě dokázal chytit za srdce a kus mi ho tam zůstalo, což je jistě vidět i z fotek na galerii.

 

Po dvou nocích v Casa del Suizo jsme se přesunuli na další dvě noci do nedalekého města Tena. Měli jsme štěstí, protože během pobytu v Teně zde byl karneval spojený s volbou miss Ecotourismo 2009, které se zúčastnilo 14 dívek od Mexika až po Chille. Při karnevalovém veselí panuje přenádherná atmosféra, lidi se dokážou bavit, mají k sobě blízko a na rtech je vidět všudypřítomný úsměv.

 

Naše expedice se pomalu blíží ku svému konci, protože nás čeká už jen přejezd do Quita, opět budeme s našimi Nissany 4000 metrů nad mořem.  Čekají nás poslední tři noci v nám již dobře známém hotelu Sheraton. Po bohaté snídani jsme sedli do našich Nissanů a opustili severním směrem Quito, abychom navštívili indiánské trhy v Otavalu a v nedaleké vesnici si dali k obědu místní specialitu, kterou jsou grilovaná morčata. Je pravdou, že někteří z nás morčátko odmítli, ale většina neodolala. Masíčko bylo vynikající, šťavnaté a zcela určitě nikdo nelitoval, že si tuto pochoutku objednal. Druhý den pobytu v Quitu jsme se opět rozdělili, jedno auto jelo na výlet do Guayalabamby, tři auta jela fotit kolibříky. V pozdním odpoledni jsme se setkali v Sheratonu, řidiči jeli vrátit do půjčovny naše věrné služebníky a už nás čekala jen společná večeře v nedalekém baru, který jsme v průběhu večera zcela ovládli (určitě na nás vzpomínají ještě dnes v dobrém) a ráno přesun na letiště a odlet z Quita přes Bonaire do Amsterdamu a do Prahy.

 

 

Expedice je minulostí a to, nač jsme se těšili, je za námi. Během 22 dnů jsme 10x startovali a 10x přistávali, projeli jsme kus Ekvádoru, viděli jsme rozdíly mezi městem a vesnicí (je větší, než u nás), každý den byl skutečně narván zážitky. Každý z nás přivezl domů několik tisíc fotek. Ti, co filmovali, mají před sebou nelehký úkol natočený materiál zpracovat ve film. Mých 9000 fotek jsem hned po příjezdu začal zpracovávat, promazávat, ořezávat a po 14 dnech jsem mohl říci: „Hotovo!“

 

Ekvádor a Galapágy jsou přenádherná země, kterou obývají milí a krásní lidé. Ekvádorky? Z těch se až tají dech. Rozhodně se nejedná o Zapadákov. Mobil a internet funguje skoro všude (i v Amazonii), nafta za 6 Kč litr, benzin za 9 Kč litr a ten nejkvalitnější za 11 korun litr. Jedna minuta hovoru do Evropy je za pouhý půl dolar. Na každém rohu je prádelna žehlírna prádla (skoro za hubičku). Jídlo: jedním slovem úchvatné (co do kvality i co do kvantity – někdy se to množství dobrot ani nedalo sníst, to vše za méně než u nás). Za dvaadvacet dní na cestách a devatenácti dnech v Ekvádoru a na Galapágách jsem zjistil, že není možné se sem nevrátit. Je to srdeční záležitost. Určitě někdy na shledanou.