Get Adobe Flash player
Přístupy
mod_vvisit_counterDnes8
mod_vvisit_counterVše155012
Facebook
Login



GALAPÁGY - poslední ráj na Zemi

Pár měsíců před mým odjezdem na Galapágy vyšly jako příloha  novin tři DVD z autorské dílny BBC s názvem Poslední ráj – Galapágy. Mé přípravy na fotoexpedici určenou pro 16 nadšených fotoamatérů byly již v plném proudu a po zhlédnutí těchto DVD jsme se zcela určitě všichni těšili na cestu ještě víc než dosud.

V tu dobu už jsem věděl, že Galapágy mají celkovou rozlohu asi 50.000 čtverečních kilometrů, z čehož necelých 8 000 čtverečních kilometrů zabírá pevnina, že jsou na rovníku, ve východní části Tichém oceánu, necelých 1 000 km západně od Ekvádoru, ke kterému ostrovy patří. Dalším nejbližším ostrovem je na severu Ostrov kokosových palem (720 km) a na jihu Velikonoční ostrovy (3 200 km). Skupina galapážských ostrovů sestává z 13 hlavních ostrovů, 6 menších ostrovů, 107 skal a mnoha bezejmenných ostrůvků. Všechny tyto ostrovy jsou na sopečně aktivním zemském plášti. Nejstarší ostrov Espaňola vznikl před 5 – 10 miliony lety, nejmladší ostrovy Isabela a Fernandina se stále ještě dotvářejí – není zde problém se setkat se sopečnými výbuchy. Obyvatelé ostrovů jsou potomky Ekvádorských osadníků. Stálí obyvatelé jsou na ostrovech Balta, Floreana, Isabela, San Cristobal a Santa Cruz. Odhaduje se, že místní populaci tvoří 30 – 40 tisíc lidí. Úředním jazykem je španělština, ale není problém se zde domluvit anglicky. I když jsou ostrovy na rovníku, rozhodně nemůžeme říci, že jsou zde tropy nesnesitelné pro člověka. Ostrovy omývá Humboldtův proud, který přináší chladnou vodu k ostrovům během většiny roku. Počasí opakovaně ovlivňuje i El Niňo, který přináší teplejší teploty a těžké deště. Počasí lze rozdělit na chladnější období, které trvá od června do listopadu, kdy teplota moře se pohybuje okolo 22 °C, a teplejší období, které trvá od prosince do května, kdy teplota moře se pohybuje okolo 25 °C. První myšlenky, jak chránit Galapágy jsou ze 30. let minulého století, kdy zaznamenáváme první ochranou legislativu. V 50. letech se do ochrany Galapág vložilo Unesco a v roce 1959, 100 let po té co Charles Darwin vydal svou knihu Původ druhů, Ekvádorská vláda deklarovala, že 97,5 % výměry souostroví je národním parkem. V roce 1964 vznikla na ostrově Santa Cruz výzkumná stanice Charlese Darwina. Ještě dnes (50 let po vzniku národního parku) se jeho správa potýká s největšími hrozbami, za které považuje zavlečené druhy rostlin a zvířectva. Na Galapágách probíhá neustálý boj proti divokým kozám, prasatům, psům, krysám, kočkám, myším, ovcím, koňům, oslům, krávám, drůbeži, mravencům, švábům a některým parazitům. Všechny tyto druhy jsou pro Galapágy nepřirozené a představují pro ně velkou hrozbu. Přirozeně domorodá zvířata na Galapágách totiž postrádají přirozené dravce a vůči těmto zavlečeným druhům jsou bezbranná a stávají se jejich snadnou kořistí. Zavlečené druhy sem dovezli hlavně piráti, kteří sem přivezli kozy, osly a krávy. Psi a kočky napadající hnízda ptáků jsou dokonce méně škodlivá než prasata, která ničí hnízda želv, domorodou potravu a hmyz. Pro želvy je nebezpečná i krysa, protože ta napadá právě se vylíhnuvší želvy. Kozy, krávy a osli jsou pro přirozené druhy nebezpečné též, protože spásají vegetaci tak, že domorodé druhy umírají na nedostatek potravy. Galapágám škodí i zavlečené rostlinstvo jako avokádo, balzové stromy, ostružiní, citrusy, orobinec a další, které vytlačují přirozené druhy.

Kdo chce jet na Galapágy, musí se podřídit několika nařízením správy zdejšího národního parku. Po celou dobu pobytu je přítomen místní průvodce, bez kterého návštěvník národního parku nesmí udělat ani krok. S průvodcem jsme se seznámili hned na letišti po příletu na ostrov Baltra, asi po 2 hodinovém letu z ekvádorského Guayaquilu. Nedaleko od letiště je zátoka, kde kotví lodě, jejichž pohostinnost využívá snad každý, kdo Galapágy navštíví. Každá loď má od správy národního parku schválenou trasu a program, a právě ten kdo loď využije, Galapágy pozná nejlépe. Náš průvodce Fabiano nás doprovodil na loď Daphné, pojmenovanou po jednom ze zdejších menších ostrovů. Tuto loď jsme měli po celou dobu našeho pobytu k dispozici jenom my, žádní jiní turisté ji s námi nesdíleli. Úslužná posádka, výborná kuchyně, vynikající atmosféra. Po slavnostním přípitku, kdy se nám ve slavnostních námořnických uniformách představila celá posádka lodi čítající 8 lidí, nám náš průvodce národním parkem Fabiano sdělil, co je na Galapágách zakázáno. Není to krátký seznam, ale na Galapágách stoprocentně funguje.

  1. Je zakázáno nosit na ostrovy jídlo.

  2. Je zakázáno na ostrovy přinášet jakékoli věci, kterými bychom mohli na ostrovy zavléci cizí semena, zvířata nebo hmyz (proto jsme těsně před příletem prošli ještě v letadle dezinfekční kůrou).

  3. Nesmí se na ostrovech sbírat a brát domů kameny, mušle, kosti a jiný přírodní materiál a ani je na ostrovech přemisťovat.

  4. Je zakázáno vyrábět a kupovat jakékoli výrobky ze zvířat a rostlin, a to s jedinou výjimkou – povoleny jsou pouze řezby z vyplaveného dřeva.

  5. Je zakázáno tábořit v místech, která předem neodsouhlasila správa národního parku a s tím souvisí i zákaz odchýlit se od trasy a časového itineráře, který má loď od správy parku schválený.

  6. Je zakázáno rozdělávat oheň.

  7. Je zakázáno vyrývat nebo psát svá jména nebo značky nebo jiné nápisy, aby si ostatní mohli přečíst, že tehdy a tehdy právě na tomto místě jejich pisatel byl.

  8. Je zakázáno odhazovat jakékoliv odpadky, přičemž tento zákaz se týká tělesných odpadků. V národním parku není možné močit apod., a pokud by návštěvník měl potřebu, s pomocí průvodce se dostane na svoji mateřskou loď a teprve potom se může vrátit do své skupiny.

  9. Je zakázáno krmit zvířata.

  10. Je zakázáno dotýkat se zvířat nebo se s nimi mazlit.

  11. Je zakázáno rušit zvířata, když odpočívají nebo když hnízdí. Mláďata ptáků jsou velmi zranitelná a jejich hlavním nepřítelem je sluneční žár, na kterém po dvou hodinách umírají a dále fregatky, pro které jsou velmi snadnou kořistí.

  12. Jsou-li v národním parku vybudovány chodníčky (z obou stran jsou ohraničeny kameny nebo navigačními kolíky), pak není dovoleno chodit mimo vyhrazený prostor.

  13. Průvodce dává pokyny, má vždy pravdu, a proto se musí bezpodmínečně poslouchat.

Mezi nejsilnější zážitky zcela určitě patřila skupinka lachtanů, kde jedna lachtanice právě překousla pupeční šňůru zrovna narozenému lachtáněti a měli jsme možnost sledovat první minuty jeho života a jeho první napití mateřského mléka. Stáli jsme od obou 2 – 3 metry, lachtanice se nás nebála a my jsme měli možnost pozorovat něco úžasného. Fabian (průvodce) nám vysvětlil, že pro oba jsou nejdůležitější následující dva týdny, kdy lachtáněte se nesmí nikdo dotknout, aby mu nenarušil jeho zápach, podle kterého ho jeho matka identifikuje. Pokud by zápach byl narušen, lachtanice mládě odmítne a to by umřelo. Dalšími typickými obyvateli Galapág jsou želvy sloní, které žijí jak ve volné přírodě, tak i v již zmíněné výzkumné stanici, kde se starají jak o dospělé jedince, tak i o rozmnožování  želv a jejich vypouštění do volné přírody. Právě podle těchto želv Galapágy dostaly svoje jméno, neboť obrácený krunýř připomíná sedlo a to se španělsky řekne galápago. V době kdy Galapágy čelily nájezdům pirátů, bylo zde tolik želv, že se mezi nimi nedalo ani chodit. Mezi piráty byly velmi oblíbené zejména proto, že zajišťovaly přísun čerstvého masa bez nároku na přísun potravy a vody. V podpalubí želvy vydržely bez úbytku váhy mnoho měsíců a piráti v nich vlastně měli živé konzervy. Uvádí se, že želva nemusí pít až rok a že piráti mají na svědomí asi 100 000 želv, z nichž 3 poddruhy zcela vyhubili a 6 jich je před vymřením. Ve výzkumné stanici Charlese Darwina jsme měli možnost vidět i Osamělého George, což je poslední žijící samec jednoho želvího poddruhu. I když se zde snaží tento poddruh zachránit, ještě se nepodařilo Osamělého George zkřížit s jinou želví samicí.

Z mateřské lodi Daphne jsme se na pobřeží dostávali motorovými nafukovacími čluny. První výstup na pevninu byl opředen zvědavostí, co že je to oranžové na tmavém lávovém ostrově. Poznali jsme, že kde je láva, tam je rudý lávový krab. Každodenně spolupracuje s odlivem a vyjídá vše, co najde na odkrytém lávovém dne.

Zpravidla tam, kde jsou rudí krabi, tam je i galapážský leguán. Dá se říci, že ten je spolu s terejem modronohým (skutečně má modré nohy a i zobák) snad ve všech reklamních letácích a pohledech. Galapážský leguán mořský je velmi zajímavé zvíře, při kterém snad každého napadne, že se právě dostal do prehistorie. Leguán okusuje z mořského dna řasy a spolu s nimi se do těla dostává i velké množství soli, kterou vyfukuje nozdrami, takže neustále prská a dělá t dojem „zlého draka“. Ve skutečnosti je to velmi mírumilovné zvíře, které se člověka nebojí, nerespektuje správou parku vyhrazené cestičky, takže při troše neopatrnosti lze na něj i šlápnout.

A když už píšu o Galapágách, nelze nezmínit podmořský svět. To je kapitola sama o sobě. Nádherné čisté moře, neskutečné množství ryb nejrůznějších tvarů a barev, a to včetně nevelkých žraloků. Lachtani a lvouni jsou hraví a člověka berou jako sobě rovného, takže v moři okolo vás proplovají a chtějí si hrát.

Když jsme Galapágy opouštěli, přehodnotili jsme všechno, co jsme si před vstupem na Galapágy přečetli či nastudovali. Galapágy se musí zažít a zcela určitě je nejdůležitější osobní poznání. Vždyť kde jinde na světě je možné mít divoká zvířata od sebe několik centimetrů, pozorovat je, fotit je a přitom si udělat představu o tom, co v 19. století objevil a popsal Darwin. Jedině osobní zkušenost ovlivní vnímání Galapág a jejího místa na zemi a s pokorou se zdejší přírodě pokloní. Galapágy jsou vlastně největší „ZOO“ na světě a zcela určitě nikdo nelituje vynaložených peněz na cestu sem. Všichni vědí, že je zde předražený pobyt na lodi, předražená letenka na cestu tam a zpět, předražené všechno, ale nikdo toho nelituje. Vždyť právě se stal jedním z těch 60.000 šťastlivců, kteří se sem mohou každoročně podívat.

V současné době jsou Galapágy zásluhou UNESCO na seznamu ohrožených lokalit světového dědictví.  Když si uvědomíme, že se tak děje přibližně čtyři a půl století po té, co prvně na Galapágách stanul člověk, je to děsivé konstatování. Za tu dobu homo sapiens může „pyšnit“ tím, že vyhubil několik poddruhů želv sloních, zlikvidovat mnoho původních druhů rostlin a zvířat, zničit veliké plochy původní vegetace. V současné době se od místních Galapágách dozvíme, že vše se na Galapágy dováží, nicméně ani toto tvrzení není pravdivé. Jsou zde farmy skotu, drůbeže apod. produkující potraviny. Stálí obyvatelé mají děti a ty budou mít svoje děti. Zákonitě nás musí napadnout, zda zvítězí příroda a její ochrana nebo zda zvítězí člověk a jeho potřeba půdy pro jeho další rozvoj. Věřím, že zvítězí turismus. Bez jakýchkoli pochyb se jedná o hlavní zdroj příjmů a pokud ekvádorská vláda právě turistický průmysl zvládne a budou stále platit nastavená omezení, každý, kdo ostrovy navštíví, bude pokaždé konstatovat, že galapážské  ostrovy jsou opravdu posledním rájem na Zemi.